III.ÚS 295/04
V PLATNOSTI- KS Brno 12 Co 320/2003
- ÚS III.ÚS 295/04
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která napadala rozsudek krajského soudu o náhradě částky 339 000 Kč. Soud uvedl, že jeho rozhodnutí není předmětem přezkumu z hlediska ústavní ochrany práv. Stížnost byla považována za zjevně neopodstatněnou, protože se zabývala skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud nemá pravomoc přezkumovat věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů.
Rubrum
III. ÚS 295/04 Ústavní soud rozhodl dne 27. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. I.K., zastoupené advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2003, sp. zn. 12 Co 320/2003, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána co do formálních podmínek ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2003 (12 Co 320/2003-127) a tvrdila, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2003 (12 Co 320/2003-127) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. února 2003 (10 C 1128/97-101), kterým soud I. stupně uložil stěžovatelce, která vystupovala v právní pozici žalované v řízení před obecnými soudy, zaplatit žalobci (J.H.) částku 339 000,- Kč s přísl. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. března 2006 (33 Odo 1365/2004-167) odmítnuto, neboť směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.]. V ústavní stížnosti stěžovatelka - stručně shrnuto - rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a uzavírá, že žalobcem žalovaná částka 339 000,- Kč byla z její strany zčásti řádně započtena, zčásti uhrazena. Stěžovatelka poukazuje na to, že nalézací soud při zjišťování skutkového stavu věci vycházel z rozsáhlého dokazování, jeho výrok však neodpovídá tomu, co bylo v soudním řízení prokázáno. Krajský soud v Brně pak vydal napadený rozsudek v rozporu s ust. § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť tento soud nebyl oprávněn učinit právní závěr týkající se existence pohledávky, neboť její určení bylo předmětem souběžně probíhajícího soudního řízení před Okresním soudem v Třebíči pod sp. zn. 5 C 333/99. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označen. Dále navrhla odložit jeho vykonatelnost. Ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/04 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatelka svou ústavní stížností usilovala. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů v rovině jednoduchého práva. Z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dne 8. prosince 1994 byla mezi účastníky uzavřena kupní smlouva ohledně prodeje nemovitosti, přičemž byla dohodnuta kupní cena 800 000,- Kč. První část kupní ceny ve výši 461 000,- Kč byla stěžovatelkou uhrazena, částka ve výši 339 000,- Kč nikoliv. Tato druhá částka byla předmětem žaloby žalobce. Stěžovatelka tvrdila, že tuto částku zčásti započetla (ve výši 139 000,- Kč), zčásti uhradila (ve výši 200 000,- Kč). Obecné soudy však řádně zdůvodnily, proč k započtení ani ke stěžovatelkou tvrzenému zaplacení nedošlo. Krajskému soudu v Brně nelze proto pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout. Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, její ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Odmítavý výrok ústavní stížnosti současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovatelkou navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavního soudu dotýká.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. dubna 2006
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.