III.ÚS 296/97

Plný text

III. ÚS 296/97 > Povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno; posuzováno ústavními aspekty nelze současné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994) je procesně i jinak řízením zcela samostatným, s obecným soudnictvím nikterak svázaným. Co do žádosti navrhovatele stran ustanovení zástupce přímo Ústavním soudem, stačí jej odkázat na to, že Ústavní soud stojí mimo organizaci obecných soudů, a že tím je současně také dána jen omezená podpůrnost procesních norem platných pro obecné soudy, a že tudíž vývody navrhovatele v tomto směru nejsou na místě, a to bez ohledu na to, zda meritorní výhrady stěžovatele vůči pravomocným rozhodnutím obecných soudů jsou důvodné či nikoli, i když zamýšlený návrh stěžovatele na zrušení části ustanovení § 169 odst. 1 o. s. ř., a jeho nahrazení novým (navrhovatelem navrženým) textem, přesahuje očividně pravomoc Ústavního soudu. Obdobně sluší odmítnout tvrzení navrhovatele co do jeho výhrad stran určení advokáta rozhodnutím advokátní komory (§ 18 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., § 4 vyhl. č. 270/1990 Sb.), totiž že by současná praxe Ústavního soudu byla "praxí po právní stránce nesprávnou a nemající jakoukoli oporu v platném vnitrostátním a mezinárodním právu", a že by s ní jako s takovou "bylo nezbytné skoncovat", případně že by jeho žádosti o ustanovení zástupce přímo Ústavním soudem "vznikl mezi ním a státním orgánem jistý (?) vztah, v rámci kterého je stát povinen mu právního zástupce ustanovit". Odhlédnuto od toho, že jednostranným úkonem zpravidla ani "jistý právní vztah" nevzniká a v dané věci ani vzniknout nemůže, povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zák. č. 85/1996 Sb.), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu, a nikoli subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemovitým žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno; posuzováno ústavními aspekty nelze současné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout, zejména je-li na místě se vší rozhodností odmítnout i příkré výhrady navrhovatele vůči České advokátní komoře; ta totiž není "jakousi samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů", ale v uvažovaných souvislostech je subjektem k poskytování právní pomoci ex lege povolaným, a to i v případech nemajetných žadatelů o právní pomoc. Z takto rozvedených důvodů byl proto návrh na ustanovení zástupce navrhovateli Ústavním soudem shledán jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č 182/1993 Sb.], a návrh na uložení povinnosti Obvodnímu soudu pro Prahu 4 navrhovateli zástupce ustanovit jako zjevně neopodstatněný, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak důvody dříve vyloženými, tak konstantní judikaturou, jak příkladmo bylo na ni poukázáno. O takto posouzených opakovaných (II. ÚS 148/97) návrzích bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. c), e) zák. č. 182/1993 Sb.], aniž by bylo třeba zabývat se i dalšími rozsáhlými vývody navrhovatele, neboť ty, též pro svou nekonzistenčnost, jevily se pro rozhodnutí jako zcela irelevantní. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 17. března 1998