III.ÚS 2987/12
V PLATNOSTI- MS Praha 29 Co 80/2012-253
- ÚS III.ÚS 2987/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadená rozhodnutí obecných soudů nevykazovala porušení základních práv. Soud uznal, že stěžovatelé nevyužili své procesní právo včas a neinformovali svého právního zástupce o ztrátě plnou moci. Ústavní soud se nezabývá věcnou správností rozhodnutí obecných soudů, pouze jejich ústavní úpravou. Závěr byl, že rozhodnutí nevykazují formální nebo ústavní porušení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti a) P. D. a b) A. D., zastoupených JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem se sídlem Závišova 13, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2012 č. j. 29 Co 80/2012-253 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. prosince 2011 č. j. 22 C 252/2007-239, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 6. 8. 2012, navrhují zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ke skutkové stránce věci uvádějí, že ve sporu o určení vlastnictví byli zastupováni v řízení před soudem prvního stupně J. P. jako obecným zmocněncem. Plnou moc udělenou jmenovanému zmocněnci odvolali, proto rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 9. 2011 č. j. 22 C 252/2007-222 předali novému právnímu zástupci k podání odvolání, které jím bylo podáno dne 11. 11. 2012. Teprve po doručení usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, zjistili, že jejich obecný zmocněnec z důvodu své nemoci předal výše označený rozsudek bez dalších informací jejich právnímu zástupci až dne 27. 10. 2011, tedy třetí den běhu odvolací lhůty. Nepodání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání stěžovatelé odůvodňují tím, že se o bližších podrobnostech doručení rozsudku dověděli až z rozhodnutí o odmítnutí odvolání. Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy měly zohlednit a "respektovat" jejich procesní situaci a důvody, které vedly k opožděně podanému odvolání a pokud jejich odvolání soudy odmítly, opírajíce se o příslušná ustanovení občanského soudního řádu, je jejich postup výrazem "neodůvodněného přepjatého formalismu" při výkladu této procesní normy. Napadeným rozhodnutím stěžovatelé vytýkají rovněž jejich údajně nedostatečné odůvodnění; je v nich prý seznatelný zjevný "extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými", odůvodnění "nevychází z platné právní úpravy", obecné soudy prý dostatečně nezjistily skutkový stav věci, jejich rozhodnutí je tak "projevem libovůle spočívající v pouze formálním uplatnění příslušných ustanovení občanského soudního řádu". Odvolacímu soudu pak stěžovatelé vytýkají, že se řádně nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, jeho rozhodnutí není prý "jasně a přesvědčivě odůvodněno". II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje: Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 19. 12. 2011 č. j. 22 C 252/2007-239 odmítl pro opožděnost odvolání stěžovatelů ze dne 11. 11. 2011, doručené soudu téhož dne, proti rozsudku téhož soudu ze dne 9. 9. 2011 č. j. 22 C 252/2007-222, neboť patnáctidenní lhůta k podání odvolání počala běžet dne 25. 10. 2011 a marně uplynula dne 8. 11. 2011. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2012 č. j. 29 Co 80/2012-253 odvoláním napadené usnesení jako věcně správné potvrdil, přičemž zdůraznil, že odvolání neobsahovalo návrh na prominutí zmeškání lhůty, i když stěžovatelé podávali tzv. blanketní odvolání prostřednictvím svého právního zástupce za situace, kdy věděli o všech relevantních skutečnostech doručení rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatelé o odvolání zplnomocnění obecného zmocněnce J. P. soud neinformovali, takže soud doručoval rozsudek náhradním způsobem. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud z důvodu námitek uplatněných v ústavní stížnosti přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). V řízení před soudy platí obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů. V této souvislosti je nutno poukázat na to, že stěžovatelé byli v předmětném řízení zastoupeni jednak obecným zmocněncem a poté právním zástupcem. Při uplatňování svých procesních práv se stěžovatelé dopustili řady pochybení, které vyústily v procesní neúspěch stěžovatelů v projednávané věci. Není zajisté věcí obecných soudů, aby napravovaly takové zásadní procesní chyby účastníků řízení, kteří byli, byť po určité časově omezené úseky řízení, zastupování kvalifikovanými právníky. Důvody, které vedly k odmítnutí odvolání pro opožděnost a v případě odvolacího soudu k potvrzení odmítavého rozhodnutí, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí stručně, přesto však jasně a srozumitelně vyloženy, takže v tomto ohledu nelze přisvědčit ani jedné z námitek stěžovatelů. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí poukázal na absenci návrhu podaného ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř. Tvrzení stěžovatelů o "formalistickém přístupu" soudů, údajně opomíjejícím platnou právní úpravu, neodpovídá skutečnosti. Z hlediska ústavně právního je třeba mít na paměti, že stěžovatelé byli účastníky řízení před soudem prvního a druhého stupně a že jim možnost hájit svoje práva nebyla upřena. Stěžovatelům byl zaručen přístup k soudu a nebylo jim jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájili. Jestliže je evidentní, že stěžovatelé v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" ovlivnili výsledek soudního řízení právě nepodáním včasného řádného opravného prostředku, nemůže být jejich procesní neúspěch v soudním sporu považován za porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud neshledal žádný protiústavní zásah obecných soudů do základních práv stěžovatelů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpis, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. září 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.