III.ÚS 299/01
V PLATNOSTI- VS Praha 7 Cmo 716/98
- VS Praha 7 Cmo 106/2001-111
- ÚS III.ÚS 299/01
Ústavní soud odmítl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože byl považován za zjevně neopodstatněný. Soud se opřel o § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož nelze požadovat obnovu řízení na základě důkazu, který byl k dispozici již v původním řízení. Závěr obecných soudů, že nově uvedená skutečnost nebyla výsledkem náhody nebo neviny účastníka, byl považován za správný. Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky B. M., zastoupené V. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 7 Cmo 106/2001-111, ze dne 28. 2. 2001, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Praze, č.j. 48 Cm 604/95-102, ze dne 26. 10. 2000, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Navrhovatelka podala dne 17. 5. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2001. Návrh směřoval proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 7 Cmo 106/2001-111, ze dne 28. 2. 2001, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, č.j. 48 Cm 604/95-102, ze dne 26. 10. 2000, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas. K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 48 Cm 604/95, vedený u Krajského obchodního soudu (Městského soudu v Praze). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že pod uvedenou spisovou značkou bylo nejdříve vedeno řízení o žalobě navrhovatelky na určení neplatnosti vyloučení navrhovatelky ze S. V tomto řízení byla navrhovatelka neúspěšná, když Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem, č.j. 48 Cm 604/95-76, ze dne 21. 4. 1998, žalobu zamítl a Vrchní soud v Praze rozsudkem, č.j. 7 Cmo 716/98-92, ze dne 5. 5. 1999, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Návrhem, doručeným Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 27. 6. 2000 požádala navrhovatelka o obnovu uvedeného řízení s tím, že teprve v květnu 2000 se navrhovatelce podařilo zjistit, která osoba ve sporném období v bytě bydlela. Uvedla, že vzhledem ke svému věku si na tuto osobu nemohla vzpomenout a tudíž tento důkaz nemohla použít. Protože výpověď této osoby může přinést příznivější rozhodnutí ve věci, žádala o povolení obnovy řízení. Krajský obchodní soud v Praze usnesením, č.j. 48 Cm 604/95-102, ze dne 26. 10. 2000, návrh na obnovu řízení zamítl. V odůvodnění uvedl, že nově navrhovaný důkaz již mohl být využit v původním řízení, neboť již tehdy v řízení vyplynulo, že navrhovatelce bylo známo, že v inkriminované době bydlela v jejím bytě třetí osoba. Soud dovodil, že v zájmu objektivního posouzení věci bylo v možnostech navrhovatelky tento důkaz navrhnout, navrhovatelka však tak neučinila. K odvolání navrhovatelky rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze, který usnesením, č.j. 7 Cmo 106/2001-111, ze dne 28. 2. 2001, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl rovněž k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") pro povolení obnovy řízení. Obě uvedená usnesení napadla navrhovatelka návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože podle jejího názoru jí napadenými rozhodnutími obecné soudy odepřely ochranu jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K odůvodnění svého návrhu uvedla, že již v původním řízení pochybily obecné soudy v tom, že neprovedly všechny navržené důkazy a jednaly tak v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Konkrétní porušení svého práva však spatřovala navrhovatelka až v tom, že již v původním řízení o neplatnost vyloučení uvedla, že v inkriminované době bydlela v bytě třetí osoba, avšak vzhledem k věku si na jméno této osoby nemohla vzpomenout. Jméno této osoby se jí vybavilo až po skončení původního řízení, a proto navrhla obnovu řízení. Tím, že soudy její návrh zamítly, porušily nejen zákon (§ 132 a 153 o.s.ř.), ale povaha a intenzita vad obou obecných soudů porušila i výše uvedené základní právo. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud nálezem zrušil obě napadená usnesení. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení. Ve vyjádření stručně uvedl, že podle jeho názoru postupem soudu nedošlo k porušení základního práva navrhovatelky na spravedlivý proces, a proto navrhoval, aby Ústavní soud podaný návrh zamítl. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Především je nutno uvést, že námitky navrhovatelky, týkající se provádění dokazování v původním řízení o určení neplatnosti vyloučení ze stavebního bytového družstva jsou pro předmětné řízení irelevantní, protože rozhodnutí vydaná v původním řízení nejsou ústavní stížností napadnuta a ani napadnuta být nemohla [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Pokud jde o námitku směřující proti usnesením obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, pak se Ústavní soud shodl s posouzením důvodů pro přípustnost obnovy řízení tak, jak je provedly obecné soudy. Podle § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. lze pravomocný rozsudek napadnout návrhem na obnovu řízení, jsou-li tu skutečnosti nebo důkazy, které bez své viny nemohl účastník použít v původním řízení, pokud pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Navrhovatelka jako důvod obnovy řízení uplatňovala skutečnost, že jméno osoby, která v době rozhodné v bytě bydlela, zapomněla a uvědomila si ho až teprve pozdě a toto svědectví jí může pomoci. Ústavní soud pečlivě prozkoumal postup obecných soudů i jejich závěry. Za situace, jak je zachycena ve spise, musel závěrům obecných soudů přisvědčit, protože již v původním řízení jak navrhovatelka sama uváděla, tak i svědecky bylo prokázáno, že v rozhodné době bydlela v bytě třetí osoba, takže bylo možno již v této době navrhovat její svědeckou výpověď jako důkaz. Nejedná se proto o novou skutečnost, na jejímž základě by byla přípustná obnova řízení. Obecné soudy, které uvedeným způsobem posoudily podmínky pro obnovu řízení, postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a nelze proto dospět k závěru, že jejich postupem bylo porušeno právo navrhovatelky na spravedlivý proces. Na základě těchto závěrů pak Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 4. října 2001 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.