III.ÚS 299/2000

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci návrhu JUDr. S. O., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18.12.1995, ve věci sp. zn. P 149/90, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.6.1996, ve věci sp. zn. 17 Co 126/96, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.6.1997, ve věci sp. zn. 2 Cdon 191/97, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3.9.1997, ve věci sp. zn. E 577/97, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3.9.1997, ve věci sp. zn. E 579/97, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.1.1998, ve věci sp. zn. 23 Co 10/98, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.2.1998, ve věci sp. zn. 23 Co 70/98, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.2.1999, č.j. 21 Cdo 2279/98-25, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.1999, č.j. 21 Cdo 1161/99-21, takto:

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se návrhem, který byl ve trojím vyhotovení doručen Ústavnímu soudu dne 15.5.2000, domáhal zrušení specifikovaného souboru rozhodnutí obecných soudů, jež byly vydány ve věci dodatečného zvýšení vyživovací povinnosti stěžovatele vůči jeho zletilým dětem. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízeních před obecnými soudy byl významným způsobem krácen na svých právech zaručených Listinou základních práv a svobod a Ústavou ČR. Přípisem ze dne 26.5.2000 byl navrhovatel vyzván k odstranění vad návrhu s poučením, že návrh lze odmítnout, pokud navrhovatel neodstraní vady do 30 dnů od doručení výzvy. Navrhovateli byla výzva doručena 8.6.2000 a navrhovatel na ni ve stanovené lhůtě zareagoval. Přitom s odkazem na § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a § 30 odst. 2 obč. soudního řádu, požádal Ústavní soud o ustanovení právního zástupce - některého z brněnských advokátů a dále konkretizoval jednotlivé náležitosti stanovené zákonem pro návrh na zahájení řízení. Je tedy patrné, že stěžovatel nebyl při odstraňování vad důsledný a nesplnil zákonem předepsaný požadavek povinného právního zastoupení (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nesplnění obligatorního právního zastoupení nelze nahradit žádostí o ustanovení právního zástupce Ústavním soudem. Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů, čímž je dána jen omezená podpůrnost procesních norem platných pro tyto soudy v řízení před Ústavním soudem. Specifická role Ústavní soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti, odůvodňuje též nutnost vysokého stupně aktivity samotných účastníků, včetně jejich důsledného respektování zákonných požadavků. Z tohoto hlediska již dříve Ústavní soud judikoval (usnesení ve věci sp. zn.

III. ÚS 296/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

10. Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1998, str. 409 a násl.), že ústavně zaručené právo na právní pomoc v řízení před soudy (zakotvené v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je dostatečně zabezpečeno - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zákonem stanoveným způsobem (viz § 18 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto důvodu se stěžovatel mohl a měl (též s ohledem na vlastní právnické vzdělání) obrátit s žádostí o ustanovení právního zástupce na Českou advokátní komoru. Pokud tak neučinil, nesplnil zákonem stanovený požadavek povinného zastoupení, a tudíž neodstranil vady svého původního podání. Za tohoto stavu již Ústavní soud neposuzoval splnění dalších podmínek pro podání ústavní stížnost, např. její včasnost. Podle § 43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny, neboť lhůta k odstranění vad uplynula marně. Za tohoto stavu věcí nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh podle citovaného ustanovení odmítnout.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 20. února 2001 JUDr. Ivana Janů soudce zpravodaj