III.ÚS 306/02
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, protože byl považován za zjevně neopodstatněný. Soud se zabýval nároky na náhradu nákladů řízení, které byly určeny soudem výši 1 000 Kč za zastoupení advokátem. Soud se opřel o § 151 odst. 2 o.s.ř. a vyhlášku č. 177/1996 Sb., podle níž soud má při určování odměny zohlednit okolnosti případu. Ústavní soud uznal, že rozdílný názor na výklad obyčejného práva nemůže být základem pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti podaným obchodní společnosti D. p. hl.m. Prahy, akciová společnost, zastoupené JUDr. J.B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č.j.14 C 427/2001-13, ze dne 27. 2. 2002, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Stěžovatelka prostřednictvím faxu podala dne 20. 5. 2002 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), písemný návrh byl doručen Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2002. Návrh směřoval proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, č.j. 14 C 427/2001-13, ze dne 27. 2. 2002, kterým bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 808,- Kč. Současně bylo podle § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1.750,- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1.000,- Kč (jež tvoří 2 úkony právní služby po 500,- Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby) a náhrada hotových výdajů advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 2 x 75,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že při stanovení výše odměny za zastupování advokátem soud aplikoval ustanovení § 151 odst. 2, věta prvá, část věty za středníkem o.s.ř. a postupoval podle ustanovení § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhlášky 177/1996 Sb. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem soudu došlo také k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny. Návrh byl podán včas. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti především vyjádřila svůj názor k otázce její přípustnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V dané věci předmětem sporu bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 2.000,- Kč, uvedenou v ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. jako kritérium pro posuzování tzv. bagatelních věcí, u nichž je odvolání nepřípustné. Uvedenou hranici však převyšují náklady řízení. Stěžovatelka poukázala na rozdílnou praxi obecných soudů při aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. Např. Městský soud v Praze dle jejích poznatků považuje za určující částku, o kterou je veden meritorní spor (a z toho důvodu patrně také nepodala proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolání); obecné soudy v jiných krajích však obdobnou věc údajně posuzují odlišně; zvlášť posuzují hodnotu peněžitého plnění v meritu věci a samostatně výši nákladů řízení. Z uvedeného stěžovatelka dovodila, že její ústavní stížnost je z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků přípustná. Zbývající část ústavní stížnosti je polemikou stěžovatelky (fakticky se ovšem zřejmě jedná o polemiku právního zástupce, který ji v řízení před obvodním soudem zastupoval a který ji zastupuje i v řízení o ústavní stížnosti) s výše uvedenými právními názory obvodního soudu ohledně určení nákladů řízení, obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že obvodním soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon a tudíž je v této části napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to především do práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Žádnou další ústavněprávní argumentaci (pokud se vůbec samotné tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva za takovou argumentaci dá považovat) ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka pouze poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 ( I. ÚS 12/95), kde Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu, dle přesvědčení stěžovatelky, v její věci došlo. Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle § 151 odst. 1 a 2 o.s.ř., tedy, že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpise. Tímto předpisem je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 2. cit. vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- do 1.000,- Kč (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky), činí paušální sazba odměny za zastupování 3.000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána pouze částka 1.000,- Kč, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci. Stěžovatelka proto žádala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Obvodní soud pro Prahu 10, jako účastník řízení. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém podrobném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelkou přijatý výklad ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. v tom smyslu, že by soud měl postupovat přednostně podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., neodpovídá znění ani smyslu tohoto ustanovení. Postup soudu, při němž by nepřihlížel k okolnostem daného případu, by byl navíc i v rozporu s požadavkem, aby rozhodnutí bylo spravedlivé. Paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka představuje určitou průměrnou hodnotu, odvíjející se od průměrného počtu úkonů právní pomoci, které vyžaduje určitý druh soudního řízení v jednom stupni, od průměrné složitosti či také povahy věci. Nemá-li být rozhodování o nákladech řízení pouhou formalitou, je nutno, v souladu s dikcí zákona, přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Není sporu o tom, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a souvisí, pokud jde o konkrétní náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny (II. ÚS 598/2000). Ve vztahu k advokátu pak lze hovořit o právu na spravedlivou odměnu za vykonanou práci a lze je analogicky dovodit z čl. 28 Listiny (I. ÚS 89/94). Nelze však souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že bylo zasaženo do jejích ústavních práv. S ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k čl. 11 Listiny nemohlo dojít k jeho porušení. Účastník dále poukázal na názor Ústavního soudu obsažený ve věci sp. zn. III. ÚS 244/95, resp. Pl. ÚS st. 1/96. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že výše odměny za právní zastoupení advokátem stanovená v napadeném rozsudku byla určena v souladu se zákonem i normou jej provádějící, a s ohledem na okolnosti daného případu (specifičnost předmětné věci ve smyslu její právní a skutkové nenáročnosti a množství a rozsahu poskytnutých úkonů právní služby) je přiměřená. Napadené rozhodnutí jako celek, včetně řízení mu předcházejícího, neodůvodňuje závěr, že by tímto rozhodnutím došlo k porušení ústavních norem, jež by odůvodňovalo zrušení tohoto rozhodnutí. Navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka se především mýlí, pokud tvrdí, že jedinou zákonnou možností obvodního soud bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ustanovení § 151 odst. 2 o.s.ř. umožňuje obecným soudům výjimečně výši této odměny stanovit podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), a to tehdy, odůvodňují to okolnosti případu. Za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění postupovat tak, jak v dané věci postupoval. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kriterií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoli může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatelka argumentovala tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího práva vlastnického, jehož stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny, připomíná Ústavní soud, že ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil (např. svazek 1, nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR), že chápe toto ustanovení především jako příkaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, aby nikoho ve své rozhodovací činnosti z práva na vlastnictví nevylučoval. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (např. rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo, jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit. Přitom z podání není navíc zcela zřejmé, čí majetek by takto přiznaná a uhrazená pohledávka vůbec rozhojnila. Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř., zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jimž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, postupováno nejednotně, připomíná Ústavní soud, že sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoliv Ústavního soudu. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně a zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obvodního soudu. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je odvolání nepřípustné. V Brně dne 19. září 2002 JUDr. Vlastimil Ševčík předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.