III.ÚS 3060/13
V PLATNOSTI- KS Ústí 18 K 52/2000-688
- ÚS III.ÚS 3060/13
Citované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Brenntag CR s.r.o., se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti "III. výrokové části" usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 8. 2013 č. j. 18 K 52/2000-688, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil "III. výrokovou část" v záhlaví označeného rozvrhového usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem vydaného v konkursní věci úpadce BONEX, a.s. Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i vlastní úřední činnosti, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 3. 10. 2013 proti napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem spolu s ústavní stížností i odvolání. Stěžovatelka tento postup odůvodnila "procesní opatrností" pro případ, že by podané odvolání bylo odmítnuto jako opožděné, a to s přihlédnutím k odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 606/03 ze dne 27. 11. 2003. Oproti názoru deklarovanému krajským soudem v připojeném poučení dovozuje, že doručení prostřednictvím úřední desky nelze použít, a tudíž odvolání podala v zachované lhůtě. Ústavní soud si dotazem u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 14. 10. 2013 ověřil, že o odvolání nebylo podle § 208 odst. 1 o. s. ř. doposud rozhodnuto, resp. spis s odvoláním nebyl postoupen Vrchnímu soudu v Praze. Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. To je významné potud, že tak je tomu v projednávané věci. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti. V obecné rovině není pochyb, že odvolání podle § 201 a násl. o. s. ř. je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí. Proto i zde platí, že požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být vedeno na základě odvolání, stěžovatelkou podaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, které souběžně napadla posuzovanou ústavní stížností. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, a v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž - zásadně - je povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá. O situaci podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny jinak dostupné procesní prostředky netřeba, v tomto případě nejde. Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným i v dosavadní vlastní judikatuře - dospěl Ústavní soud i v daném řízení k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl. Je přiléhavé již jen doplnit, že podání ústavní stížnosti "z opatrnosti", k němuž se stěžovatelka uchýlila, zde efektivního uplatnění nenalézá; pakliže odvolání podala vskutku opožděně, učinila tak procesně neregulérně, což je nutné klást na roveň tomu, jakoby odvolání nepodala vůbec; podmínka vyčerpat všechny procesní prostředky, jež jsou podle procesního práva k ochraně práva dostupné, tím splněna být nemůže (viz výše). V případě odmítnutí odvolání usnesením odvolacího soudu pro opožděnost, resp. potvrzení usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání usnesením odvolacího soudu, je však stěžovatelce k dispozici žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.), založená na argumentaci (ve shodě s ústavní stížností nyní projednávanou), že doručení prostřednictvím úřední desky neodpovídá požadavkům zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. Zelenka, J., Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Praha: Linde, 2002, str. 765). S řečeným není v kolizi ani stěžovatelkou odkazované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 606/03 ze dne 27. 11. 2003, neboť petit tamější ústavní stížnosti směřoval proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v nedoručení rozvrhového usnesení, a nikoli (jako v jejím případě) proti usnesení samotnému. Pakliže odvolací soud stěžovatelčino odvolání věcně projedná a konečný výsledek řízení po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) jí bude nepříznivý, otevře se jí procesní prostor k podání (nové) ústavní stížnosti. Lze považovat za samozřejmé, že pokud odvolací soud stěžovatelkou uplatněnému odvolání vyhoví, bude zájem sledovaný ústavní stížností jiným procesním prostředkem dosažen.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2013 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.