III.ÚS 3072/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky KAPITÁLOVÝ FOND PRAHA, a. s., se sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2, zastoupené Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem Krkonošská 2001/16, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2025, č. j. 33 ICdo 79/2025-130, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2024, č. j. 103 VSPH 903/2023-80, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Bc. Hany Janů, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2025, č. j. 33 ICdo 79/2025-130, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto usnesení se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci

1. Stěžovatelka je právní nástupkyní společnosti ACEMA Credit Czech, a. s. (dále jen jako "původní věřitelka"), která v roce 2017 uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o úvěru. Vedlejší účastnice obdržela jistinu ve výši 2 400 000 Kč a zavázala se platit úrok z dlužné částky ve výši 17,6 % ročně. Závazek byl zajištěn zástavním právem k bytové jednotce ve vlastnictví vedlejší účastnice. Dále bylo sjednáno utvrzení závazku smluvní pokutou ve výši 3 750 Kč denně v případě předčasné splatnosti, resp. paušální částkou ve výši 850 000 Kč pro případ prodlení za podmínek vymezených ve smlouvě. Vedlejší účastnice uznala svůj dluh v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti.

2. V roce 2021 došlo k zesplatnění úvěru ve smyslu ujednaných podmínek poskytnutí úvěru (prodlení se splacením jakýchkoliv dvou splátek jistiny úvěru, příp. úroků neb poplatku za správu úvěru). Podle smlouvy o úvěru byl následkem této situace (mimo jiné) vznik nároku na smluvní pokutu. V březnu 2021 uzavřela původní věřitelka a stěžovatelka smlouvu, kterou byly postoupeny pohledávky za vedlejší účastnicí vyplývající ze smlouvy o úvěru. V prosinci 2022 byl zjištěn úpadek vedlejší účastnice a bylo povoleno jeho řešení oddlužením. Stěžovatelka přihlásila do insolvenčního řízení pohledávky za vedlejší účastnicí v celkové výši 5 673 622,59 Kč, jež jsou evidovány pod č. P10. Dílčí pohledávku evidovanou pod č. P10.2, jejíž posouzení v incidenčním sporu je pro ústavní stížnost podstatné, stěžovatelka uplatnila z titulu smluvní pokuty za předčasné zesplatnění úvěru. Pohledávku z titulu smluvní pokuty z prodlení stěžovatelka v insolvenčním řízení vůbec neuplatnila. Pohledávku č. P.10 popřela co do pravosti žalobou vedlejší účastnice. Namítala, že smluvní pokuta za zesplatnění byla sjednána v rozporu s dobrými mravy z důvodu nepřiměřenosti její výše, smluvní pokuta jako taková byla sjednána nadbytečně (představovala "přezajištění" pohledávky).

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" nebo "soud prvního stupně") žalobu v rozsahu dílčích pohledávek č. P10.1 (792 224,12 Kč), č. P10.2 (2 403 750 Kč) a č. P10.3 (170 113,64 Kč) zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud" nebo "odvolací soud") k odvolání vedlejší účastnice potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ohledně dílčích pohledávek č. P10.1 a č. P10.3 (výrok I). Ve vztahu k dílčí pohledávce č. P10.2 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že pohledávka není po právu (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána v rozporu s dobrými mravy spočívající v nadbytečnosti utvrzení dluhu a nemohla tedy plnit svoji funkci. Výrok II a III napadla stěžovatelka dovoláním, v němž namítala, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda lze přijmout závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě po rozpor s dobrými mravy za situace, kdy soud má možnost nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu moderovat podle § 2051 občanského zákoníku, přičemž na této otázce napadené rozhodnutí záviselo. Stěžovatelka měla za to, že uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována jednotně. Nejvyšší soud dovolání usnesením odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).

4. Rozsudek vrchního soudu a usnesení dovolacího soudu napadá stěžovatelka ústavní stížností.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka se svojí ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 10. 2025 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení nesprávně označuje spisovou značkou městského soudu jako 215 ICm 810/2023, podle obsahu ústavní stížnosti však není pochyb o tom, že napadá právě rozhodnutí dovolacího soudu). Dne 20. 10. 2025, tedy v poslední den lhůty k podání ústavní stížnosti, bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění, v němž stěžovatelka rozšířila petit svojí ústavní stížnosti tak, že se domáhá rovněž zrušení v záhlaví označeného rozsudku vrchního soudu. Věcnou argumentaci (v čem spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv), ve vztahu k rozsudku vrchního soudu sice nedoplňuje, v tomto směru však lze vyjít z obsahu ústavní stížnosti.

6. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť Nejvyšší soud se odmítl meritorně zabývat jejím dovoláním, ačkoliv vymezená právní otázka není na úrovni dovolacího soudu řešena jednotně. Stěžovatelka měla tedy právo očekávat, že její dovolání bude projednáno a věcně přezkoumáno.

7. Odvolací soud interpretoval příslušná ustanovení zákona o smluvní pokutě způsobem, který nebyl v době vzniku závazku ani postoupení pohledávky předvídatelný. Stěžovatelka (resp. původní věřitelka) se spoléhala na výklad, že výlučným prostředkem k odstranění nepřiměřenosti smluvní pokuty je její moderace, nikoliv dovození neplatnosti ujednání o ní. Jednalo se o nepřípustný zásah do ústavně zaručených práv.

III. Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu.

9. Jelikož stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek vrchního soudu, aniž by specifikovala, v jakém rozsahu, zabýval se Ústavní soud její oprávněností napadnout rozhodnutí ve vztahu k výroku I, který je jí příznivý. Vrchní soud jím potvrdil rozsudek insolvenčního soudu, kterým bylo určeno, že dílčí pohledávky č. P10.1 a P 10.2 přihlášené stěžovatelkou jsou po právu. Stěžovatelce tedy nemohla tímto výrokem vzniknout žádná újma. V tomto rozsahu je tedy ústavní stížnost podána zjevně neoprávněnou navrhovatelkou (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1998/24, bod 44; IV. ÚS 3026/20, body 40 až 46; II. ÚS 648/18, bod 15). Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky

10. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti Nejvyšší soud i vrchní soud vyjádřily stručně, oba soudy převážně odkázaly na obsah napadených rozhodnutí.

11. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že se ztotožňuje se závěry i odůvodněním napadených rozhodnutí. Vrchní soud ujednání o smluvní pokutě posoudil správně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Přiléhavě hodnotil ujednání o smluvní pokutě z hlediska obsahové kontroly a v kontextu dalších zajišťovacích a utvrzovacích institutů a dospěl tedy ke správnému závěru, že ujednání je v rozporu s dobrými mravy. Stejně tak lze hodnotit i postup Nejvyššího soudu, který správně vyšel z rozsudku velkého senátu a nepředložil věc tomuto senátu k novému posouzení. Argumentace stěžovatelky týkající se překvapivosti vývoje soudní praxe je zcela lichá. Již v době uzavření smlouvy si musela být vědoma toho, že ujednání nemusí v soudním přezkumu obstát. S ohledem na tyto okolnosti a na roli Ústavního soudu, který není další přezkumnou instancí, navrhuje ústavní stížnost jako zamítnout.

12. Stěžovatelka na uvedená vyjádření již nereagovala.

V. Věcné posouzení ústavní stížnosti

13. Ústavní soud posoudil všechny výše uvedené okolnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

14. V prvé řadě Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů ve všech případech porušení běžné zákonnosti nebo jiných nesprávností. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V. 1 Obecná východiska 15. Jedním z principů představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, své rozhodnutí odůvodnit tak, aby z něho byly patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům, tj. v nyní posuzovaném případě k odmítnutí stěžovatelčina dovolání pro nepřípustnost. Přestože v těchto případech § 243f odst. 3 věty prvé občanského soudního řádu představuje výjimku z § 157 odst. 2 a § 169 odst. 4 tohoto předpisu, neboť se předpokládá pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1257/15, bod 19).

16. Rozhodnutí dovolacího soudu musí proto obsahovat nosné důvody, pro které dovolací soud shledal dovolání nepřípustným, a nikoliv pouze citaci zákonné úpravy či obecných závěrů judikatury, aniž by odpovídajícím způsobem reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem. Dovolatel se musí dozvědět, z jakých právních důvodů (na základě jakých právních úvah dovolacího soudu) bylo jeho podání odmítnuto jako nepřípustné, jinak se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 849/16, bod 23).

17. Nejvyšší soud se dopustí odepření přístupu k soudu také tehdy, i opomene-li některou z otázek předložených v dovolání vypořádat, ať již záměrně či v důsledku přehlédnutí této námitky, popřípadě vypořádá-li danou otázku pouze odkazem na rozhodnutí, z níž však řešení příslušné otázky nevyplývá (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 390/23).

18. Zamezí-li Nejvyšší soud nedodržením výše uvedených principů jednotlivci přístup k soudu a poruší-li tím jeho právo na soudní ochranu, nápravou tohoto porušení je vrácení věci tomuto soudu s tím, aby se jí řádně zabýval. Zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovateli vytváří procesní prostor pro ochranu jeho práv a zhodnocení uplatněných námitek uvnitř soustavy soudů. Neexistuje tedy obvykle žádný důvod, aby Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity činnost Nejvyššího soudu v takovém případě nahrazoval a bez řádného dovolacího řízení provedl ústavněprávní přezkum rozhodnutí soudů nižšího stupně (srov. stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 63). V.

2. Aplikace na posuzovanou věc 19. Stěžovatelka napadá jak rozhodnutí dovolacího soudu, tak rozhodnutí soudu odvolacího. Ústavní soud se nejdříve zabýval ústavností usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost.

20. Stěžovatelka uvádí, že dovolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkou nejednotnosti své vlastní rozhodovací praxe. Poukazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (dále také jen jako "rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022"), z něhož vyšel vrchní soud a na později vydané rozhodnutí tříčlenného senátu Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021 (dále také jen jako "rozsudek sp. zn. 23 Cdo 3120/2021"). Tato dvě rozhodnutí nemohou podle stěžovatelky vedle sebe obstát, rozhodovací praxi dovolacího soudu tak nelze ve vztahu ke sporné otázce považovat za ustálenou.

21. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části důvodná. Ztotožnil se s námitkou stěžovatelky, že dovolací soud se náležitým způsobem nevypořádal s rozpory ve své vlastní judikatuře.

22. V posuzované věci jde především o zodpovězení otázky, zda závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, mění také dosavadní judikaturní pojetí posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy.

23. Podle vrchního soudu ke změně v posuzování souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy uvedeným rozsudkem došlo. V poměrech posuzované věci to znamená, že rozpor ujednání o smluvní pokutě z důvodu nepřiměřenosti její výše není vyloučen existencí moderačního práva soudu podle § 2051 občanského zákoníku (v podrobnostech viz bod 26 rozsudku vrchního soudu). I když vrchní soud výslovně připustil, že na věc by bylo možno vztáhnout i pozdější rozsudek tříčlenného senátu sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, tím, že tříčlenný senát ve svém rozhodnutí závěry rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 nijak nereflektoval, považoval vrchní soud tato dvě rozhodnutí za neslučitelná a rozsudek tříčlenného senátu se rozhodl na věc stěžovatelky neaplikovat (bod 27 napadeného rozhodnutí vrchního soudu).

24. Stěžovatelka napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním, v němž vymezila otázku určenou dovolacímu přezkumu následovně: "Pokud má soud možnost moderovat nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu podle ust. § 2051 o.z., může přijmout závěr o neplatnosti ustanovení o této smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy?" Namítala, že Nejvyšší soud k ní zaujímá rozdílná stanoviska, neboť rozsudek velkého senátu a posléze vydané rozhodnutí tříčlenného senátu jsou ve vzájemném rozporu. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení s uvedenou právní otázkou vypořádal v rámci jediného odstavce odůvodnění. Uvedl, že dovolání není přípustné, neboť stěžovatelkou předestřenou právní otázku odvolací soud vyřešil v souladu se závěry uvedenými v rozsudku velkého senátu. K rozporům v judikatuře dovolacího soudu se vyjádřil jedinou větou: "Nelze přisvědčit dovolatelce, že jde o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Na tom nemůže nic změnit poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021." Poukázal zde na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3810/2023: "Je-li právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozporu s již dříve vydaným sjednocujícím rozhodnutím velkého senátu k takové právní otázce, jde o rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešený. Za této situace proto není třeba, aby se velký senát v dalším rozhodnutí k takové právní otázce vyjádřil, jakkoli některá navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu mohou být s takovým rozhodnutím velkého senátu v rozporu." (předposlední odstavec str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). K meritornímu přezkumu ani k postoupení stěžovatelčiny věci velkému senátu tedy dovolací soud neshledal důvody.

25. Ústavní soud nepovažuje způsob, jakým se dovolací soud s rozporem ve vlastní judikatuře vypořádal, za dostatečný. Především nelze přisvědčit závěru, že jednoznačné a výslovné řešení problému vztahu mezi posouzením souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy a její moderací přináší rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Rozsudek velkého senátu se k této otázce nevyslovuje přímo. K dovolacímu přezkumu zde byla připuštěna jiná otázka, a to "z jakých okolností lze vycházet při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty a při její moderaci" (srov. bod 19).Problémem "konkurence" neplatnosti ujednání o smluvní pokutě a její moderace se rozsudek zabývá pouze sekundárně, v rámci argumentace podporující judikaturní odklon od dosavadního pojetí moderace jako obsahové kontroly přiměřenosti ujednání (viz bod 50). Je proto diskutabilní, zda lze z rozsudku velkého senátu jednoznačně vyvozovat řešení stěžovatelkou předkládané otázky. Existenci rozdílných náhledů na tento problém ostatně dokládá i další rozhodovací praxe samotného dovolacího soudu a závěry odborné literatury (viz dále).

26. Na rozdíl od rozsudku velkého senátu se k vymezenému problému vyjadřuje výslovně rozsudek dvacátého třetího senátu (sp. zn. 23 Cdo 3120/2021), na nějž poukazuje stěžovatelka. Dovolacímu přezkumu zde byla předložena otázka platnosti ujednání výše smluvní pokuty, konkrétně zda "ujednání smluvní pokuty v částce 0,4 % denně z celkové ceny díla je v rozporu s dobrými mravy a ujednání je pro tento rozpor neplatné". Dvacátý třetí senát posoudil v této části dovolání jako nepřípustné, neboť uvedená otázka byla dovolacím soudem již řešena, a to i v poměrech "nového" občanského zákoníku. Odkázal na usnesení ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, a na rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2707/2007 (uveřejněný pod č. 81/2010 Sb. rozh. obč.) a uzavřel: "I nadále se tak uplatní závěr, dle kterého za právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.), nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti její výše; takovou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v § 2051 o. z. Jinak řečeno, nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné právní jednání podle § 588 o. z.; v takovém případě však nepřichází v úvahu její moderace." (v podrobnostech viz bod 25). Tříčlenný senát se zde tudíž i nadále hlásí k závěrům judikatury, vůči níž se v kontextu jím řešené dovolací otázky výslovně vymezuje rozsudek velkého senátu (viz bod 50). Zda vzal dvacátý třetí senát závěry rozsudku velkého senátu v úvahu, není z odůvodnění zřejmé.

27. Kromě rozhodnutí dvacátého třetího senátu existuje i další rozhodnutí tříčlenného (tentokrát dvacátého pátého) senátu, které rovněž relativizuje závěr, že rozsudek velkého senátu jednoznačným způsobem vyřešil stěžovatelkou předestřenou otázku. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 25 ICdo 42/2024 se podává: "Nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudem jako způsob dodatečné kontroly přiměřenosti konkrétního nároku. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné podle § 588 ObčZ." Dvacátý pátý senát se výslovně vypořádal i se závěry rozsudku velkého senátu: "Je třeba zdůraznit, že tyto závěry nejsou v rozporu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, publikovaným pod č. 76/2023 Sb. rozh. obč., jak se nesprávně domnívá odvolací soud, neboť citovaný rozsudek na posouzení dobrých mravů jako takových nic nezměnil." (v podrobnostech viz bod 10). Citované rozhodnutí předchází rozhodnutí dovolacího soudu ve věci stěžovatelky.

28. Problému nejednoznačnosti závěrů rozsudku velkého senátu ve vztahu k předestřené otázce si všímá i odborná literatura (zpracovávající právní stav k 1. 7. 2024): "Podle NS 31 Cdo 2273/2022 moderace není nástrojem obsahové kontroly ujednání o smluvní pokutě; ujednání o smluvní pokutě podléhá obsahové kontrole z hlediska např. rozporu s dobrými mravy. Rozhodnutí tak nově otevírá otázku, zdali excesivní výše smluvní pokuty bude vždy jen předmětem moderace, nebo může představovat rozpor s dobrými mravy (ke kritériím posuzování excesivní výše úroků z prodlení srov. NS 32 Cdo 1490/2019) a způsobovat absolutní neplatnost právního jednání (k následkům porušení dobrých mravů srov. NS 23 ICdo 56/2019). V takovém případě by soud nesnižoval výši smluvní pokuty, ale nepřiznal by ji vůbec. Tato otázka ale po rozhodnutí velkého senátu dosud v soudní praxi řešena nebyla. Nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže být sama o sobě důvodem pro její neplatnost, pouze pro moderaci (§ 2048 27). Na tomto závěru se podle našeho nic nemění ani po NS 31 Cdo 2273/2022. Z toho důvodu považujeme za nesprávnou argumentaci odvolacího soudu popsanou v NS 20 Cdo 2378/2022, která okolnosti významné pro případnou moderaci považuje za určující pro korektiv dobrých mravů." [HORÁK, P., BŘÍZA, P. § 2051 (Snížení smluvní pokuty soudem). In: PETROV, J. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č.

22. Dostupné na beck-online.cz.].

29. Lze tedy přisvědčit námitce stěžovatelky, že otázka předestřená k dovolacímu přezkumu, není na úrovni samotného dovolacího soudu řešena jednotně. Ústavní soud nepovažuje za žádoucí, aby na úrovni vrcholného soudního orgánu, jehož stěžejní úlohou je sjednocování judikatury, existovala protichůdná rozhodnutí. Výsledek dovolacího řízení může za takového stavu záviset na tom, který senát Nejvyššího soudu bude o věci rozhodovat. Popsaný stav odporuje principu právní jistoty, není v souladu s rolí dovolacího soudu a v konečném důsledku jde k tíži účastníků řízení jako adresátů soudní ochrany. Námitku stěžovatelky, že v důsledku napadeného usnesení dovolacího soudu došlo k odepření spravedlnosti, a tedy k porušení jejího práva na soudní ochranu, lze mít proto za důvodnou.

30. Pro úplnost lze konstatovat, že na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani odkaz dovolacího soudu na již zmiňované usnesení sp. zn. 31 Cdo 3810/2023. Výše citovaná rozhodnutí dvacátého třetího a dvacátého pátého senátu zjevně nepředstavují ojedinělý exces z judikaturního směru nastoleného rozhodnutím velkého senátu, ale spíše otevírají otázku, nakolik vedle sebe obstojí závěry velkého senátu a dosavadní judikatura k posuzování otázky (ne)platnosti ujednání o smluvní pokutě excesivní výše s ohledem na soulad/rozpor s dobrými mravy, resp. zda a pokud ano, pak jak, se závěry velkého senátu řešení této otázky dotýkají. Taková situace tedy zásah dovolacího soudu, který povede k vyjasnění výše nastolených otázek, zcela jistě vyžaduje. Není úlohou Ústavního soudu předjímat, jakým procesním způsobem má dovolací soud vzniklý nesoulad odstranit, zda tak učiní postoupením věci velkému senátu nebo tak, že se ve svém rozhodnutí náležitě vypořádá s otázkami předestřenými výše. Pokud se však dovolací soud řešením nedůvodně odmítl zabývat s paušálním odkazem na existenci rozsudku velkého senátu, počínal si protiústavně.

31. K napadenému rozsudku vrchního soudu Ústavní soud konstatuje, že případný ústavněprávní přezkum tohoto rozhodnutí bude možný až poté, kdy se jím v rovině podústavního práva bude zabývat Nejvyšší soud tím, že se řádně vypořádá s přípustností dovolání.

VI. Závěr

32. Tím, že se Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení odmítajícím stěžovatelčino dovolání nijak nevypořádal s věcně opodstatněnou námitkou stěžovatelky poukazující na rozpornou rozhodovací praxi dovolacího soudu, zatížil své rozhodnutí protiústavností. Pro svoji obecnost a neurčitost může být toto rozhodnutí považováno také za nepřezkoumatelné. Ústavní soud proto shledal, že došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

33. Ústavní soud tedy podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti částečně vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Ve zbytku ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

34. Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. července 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu