III.ÚS 3082/11
V PLATNOSTI- NS 11 Td 38/2011
- ÚS III.ÚS 3082/11
Citované zákony (1)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Kateřinou Mayerovou Bitterovou, advokátkou se sídlem Baarova 1594/16, 415 01 Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. července 2011 č. j. 11 Td 38/2011-6, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 10. 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"), označeného v záhlaví tohoto usnesení. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím bylo dotčeno jeho ústavně garantované právo na zákonného soudce, zakotvené v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít tím, že trestní věc, vedená u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 1/2007, v níž stěžovatel figuruje jako obviněný, byla podle § 25 tr. řádu pro řízení o opravných prostředcích odňata Vrchnímu soudu v Praze a byla přikázána k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci. Podle názoru stěžovatele nebyly pro odnětí věci a její přikázání jinému soudu splněny zákonné podmínky. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, že důvodem pro vydání napadeného rozhodnutí by měl být fakt, že u Vrchního soudu v Praze působí jako soudce JUDr. Zdeněk Sovák, který má údajně přátelské vztahy s jedním ze spoluobviněných. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že takový důvod nepostačuje k naplnění zákonných podmínek pro aplikaci ust. § 25 tr. řádu. Soudce Sovák v této konkrétní věci neměl vykonávat žádné úkony, se stěžovatelem ho nespojuje žádný osobní vztah. Stěžovatel poukazuje též na to, že přikázání věci k projednání Vrchnímu soudu v Olomouci na něj bude mít nepříznivý dopad, protože k němu bude muset dojíždět ze vzdáleného bydliště. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatelova názoru v rozporu s názory, vyslovenými v předchozí judikatuře Ústavního soudu (konkrétně poukazuje na judikáty sp. zn. I. ÚS 1922/09 a I. ÚS 109/11) a v odborné právnické literatuře. II. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného usnesení a z obsahu spisů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2742/11 a sp. zn. I. ÚS 3146/11 se zjišťuje: Stěžovatel je jedním ze spoluobviněných v trestní věci proti obviněnému J. B. a spol., vedené v první instanci u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 1/2007 pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 a pro další trestné činy podle tehdy platného trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 6. 4. 2010 bylo podáno odvolání, o němž by při pravidelném chodu řízení byl příslušný rozhodovat Vrchní soud v Praze. Na návrh Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2011 č. j. 11 Td 38/2011-6, napadeným touto ústavní stížností, že podle § 25 tr. řádu se pro řízení o opravných prostředcích tato věc odnímá Vrchnímu soudu v Praze a přikazuje se k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že "v trestní věci J. B. a spol. je věcně a místně příslušný k projednání opravných prostředků proti rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, Vrchní soud v Praze, přičemž tomuto soudu byla ze závažných důvodů v souladu s § 25 trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006, v návaznosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 11 Td 3/2006, věc odňata s ohledem na možnou podjatost soudců tohoto soudu a tento názor zastává Nejvyšší soud i nadále, to znamená i v tomto a každém dalším případě, kdy by ve věci měl rozhodovat Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně, pokud se důvody uvedené v rozhodnutí ze dne 23. 2. 2006 nezmění. V současné době je JUDr. Zdeněk Sovák, na jehož dřívější úzké kontakty s obviněnými v dané věci bylo poukazováno, stále soudcem Vrchního soudu v Praze, tedy důvody vyjádřené ve výše citovaných rozhodnutích trvají. Nejvyšší soud tedy výrokem tohoto usnesení rozhodl o odnětí a přikázání celé trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře pro řízení o opravných prostředcích, a to i o těch, které budou v budoucnu teprve případně podány." IV. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Především je třeba poukázat na skutečnost, že v téže trestní věci a proti témuž usnesení Nejvyššího soudu podaly ústavní stížnost další osoby, konkrétně V.V. (sp. zn. I. ÚS 2742/11) a D. T. (sp. zn. I. ÚS 3146/11). Všechny tyto ústavní stížnosti byly Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost. Právní argumentace a skutkové okolnosti v těchto korespondujících věcech jsou zcela analogické, jako v nynější věci L. K. a Ústavní soud nespatřuje žádný důvod k tomu, aby se od závěrů zmíněných usnesení odchyloval, a z důvodů stručnosti na ně v podrobnostech odkazuje. Nutno zdůraznit, že při jakémkoli rozhodování o odnětí věci soudu a o jejím přikázání jinému soudu je vždy třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu, v dané situaci se tedy zabývat vazbami osob obviněných či jinak figurujících v trestním řízení k soudcům předmětného soudu (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 266/03). V daném případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že by nepůsobilo věrohodně, aby soud, na jehož trestním úseku JUDr. Zdeněk Sovák působí, v této trestní věci jakkoliv rozhodoval, též na základě daného způsobu a četnosti, s jakou je citovaný soudce zmiňován v důkazech shromážděných v přípravném řízení, a to především v přepisech telefonních odposlechů, v přinejmenším podezřelých souvislostech. Dle Ústavního soudu je navíc v posuzovaném případě potřebné se možné podjatosti soudců zvláště vyvarovat, neboť trestná činnost obviněných měla probíhat na soudní půdě v souvislosti se soudní činností. Zcela bez významu pak není ani fakt, že Vrchní soud v Olomouci, jemuž byla věc přikázána, již dříve v dané trestní věci rozhodoval o jiném opravném prostředku a to na základě příkazu, vyplývajícího z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 11 Td 68/2006; je bezpochyby vhodné, aby rozhodování v analogických záležitostech bylo sjednoceno. Ústavní soud opětovně připomíná, že ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), je dle konstantní judikatury Ústavního soudu ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Takovýto stav Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2013 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (7)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.