III.ÚS 310/99
V PLATNOSTI- VS Praha 4 Ko 576/98
- ÚS III.ÚS 310/99
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se zpravidla nezabýval porušením ústavních práv, ale věcnou správností rozhodnutí soudů. Soud zdůraznil, že přezkum věcné správnosti nepatří mezi jeho pravomoci. Rozhodnutí soudů bylo založeno na ustálené judikatuře a nevykazovalo porušení článků 11, 36 a 38 Listiny.
Rubrum
III. ÚS 310/99 Ústavní soud rozhodl dne 11. července 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele - úpadce S., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 1999, sp. zn. 4 Ko 576/98, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 1998, sp. zn. K 41/93, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. dubna 1999 (4 Ko 576/98-834), kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. října 1998 (K 41/93-807), jímž bylo rozhodnuto o jeho návrhu na zrušení konkurzu, který byl prohlášen na jeho majetek usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. listopadu 1994 (K 41/93-16) a tvrdí, že napadenými usneseními obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dále právo na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatel vede obsáhlou polemiku s právními a skutkovými závěry obecných soudů, zejména ve vztahu k tomu, zda soud prohlásil konkurz na jeho majetek na základě "správné či nesprávné aplikace zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání". Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a jakých okolností je oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, popřípadě jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení provedeného před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc hodnotit dokazování provedené obecnými soudy (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Ústavní soud proto neshledal z ústavněprávního hlediska důvod ke zrušení stěžovatelem napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť jde o rozhodnutí, která vychází ze zásad daných ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu a s ohledem na ni dovodil, že stěžovatelovo ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) ve věci stěžovatele porušeno nebylo. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení řady článků Listiny základních práv a svobod a tvrdí, zejména, že k jejich porušení mělo dojít tím, že obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 328/1991 Sb. a vyhlásily konkurz na jeho majetek a k jeho návrhu nerozhodly o zrušení tohoto konkurzu na základě jiné interpretace zákona než jak ji stěžovatel sám rozvádí, jde o námitky směřující vůči věcné správnosti či legalitě rozhodnutí obecných soudů, kterýžto přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Ústavní soud neshledal jak ze samotné ústavní stížnosti, tak ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (K 41/93), že by stěžovatel byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani na svém právu vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí-li totiž stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že jej obecné soudy jako orgány veřejné moci zkrátily na jeho právech tím, že nevyhověly jeho žádostem o zrušení vyhlášeného konkurzu, pak takováto tvrzení shledává Ústavní soud jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a proto nezbývá než stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k pojmu stran stanoveného postupu spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, které lze jednoznačně aplikovat i na řízení ve věcech konkurzních. Z uvedených důvodů proto posuzovaná ústavní stížnost byla shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo příkladmo poukázáno, tak z povahy důvodů, jak shora byly vyloženy; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V Brně dne 11. července 2000
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.