III.ÚS 3111/14

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Tomečky, zastoupeného Mgr. Sylvou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Americká 15, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. července 2014 č. j. 18 Co 252/2014-262 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. ledna 2014 č. j. 21 C 66/2007-242 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. března 2014 č. j. 21 C 66/2007-247, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 19. 9. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 9. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále že jimi byl porušen princip právní jistoty a princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, a proto že jsou v rozporu s čl. 1 Ústavy. Současně stěžovatel navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ve znění opravného usnesení bylo rozhodnuto, že stěžovatel jakožto žalovaný je povinen zaplatit žalobci Miroslavu Krejčíkovi částku 2 400 Kč a částku 3 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), v částce 40 800 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II), stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 26 136 Kč (výrok III) a dále žalobci bylo uloženo zaplatit státu na znalečném 16 049 Kč a stěžovateli z téhož titulu bylo uloženo zaplatit státu 5 640 Kč (výrok IV).

3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo odmítnuto podle § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odvolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku s tím, že není přípustné ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř., a také jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II. Argumentace stěžovatele

4. V ústavní stížnosti stěžovatel městskému soudu vytýká, že jeho odvolání odmítl jako nepřípustné, aniž by vzal v úvahu, že výrok o náhradě nákladů řízení a jeho "vadnost" vychází z celé původně žalované částky ve výši 46 900 Kč, a nikoliv 3 700 Kč.

5. Dále stěžovatel namítá, že obvodní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, když rozhodl o nákladech řízení na základě ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., přičemž upozorňuje, že ač byl v 7 let trvajícím sporu úspěšný, musí neúspěšné protistraně hradit náklady řízení, resp. že v základu nároku na náhradu bolestného měl žalobce pouze třetinový úspěch a že v případě základu nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění nebyl žalobce úspěšný vůbec. U nákladů státu (za znalecké posudky) přitom obvodní soud postupoval jinak - tyto rozdělil podle poměru úspěchu ve věci.

III. Formální předpoklady projednání návrhu

6. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

7. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

8. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

9. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

10. Jak již bylo výše uvedeno, napadeným usnesením městského soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud vyložil ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. nesprávně a že tedy odvolání v dané věci bylo přípustné. Za tohoto stavu měl ovšem stěžovatel povinnost před podáním ústavní stížnosti podat žalobu pro zmatečnost, resp. daný mimořádný opravný prostředek "vyčerpat" (tedy dosáhnout rozhodnutí o něm), přičemž z ničeho neplyne, že by se tak stalo (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k tomu nelze považovat ústavní stížnost za přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

12. Nutno také vzít v úvahu variantu, že v souzené věci odvolání nebylo přípustným opravným prostředkem. V takovém případě měl stěžovatel povinnost podat ústavní stížnost proti rozsudku obvodního soudu v zákonem stanovené lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy se o příslušném zásahu (tj. rozhodnutí) dozvěděl (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soud). Z přiložené kopie napadeného rozsudku obvodního soudu plyne, že nabyl právní moci dne 5. 4. 2014, z otisku podacího razítka na obálce, ve které byla ústavní stížnost doručena, lze pak zjistit, že tato byla podána k poštovní přepravě dne 19. 9. 2014. Je tedy zřejmé, že stěžovatel nemohl podat ústavní stížnost ve vztahu k tomuto rozsudku včas, a proto by ji Ústavní soud musel rovněž odmítnout, a to podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

13. Tomuto postupu nebrání ani skutečnost, že obvodní soud v poučení svého rozsudku uvedl, že lze proti němu podat odvolání. Nejde zde o pochybení, neboť odvolání nebylo nepřípustné - mohl je totiž podat žalobce, protože jeho žaloba byla zamítnuta co do částky vyšší než 10 000 Kč. Stěžovatel byl v soudním řízení zastoupen advokátem, takže se mohl (a měl) v dané procesní problematice zorientovat, ostatně ani on sám v ústavní stížnosti nenamítá, že se řídil předmětným poučením soudu, a proto že namísto ústavní stížnosti podal proti citovanému rozsudku obvodního soudu odvolání.

14. Vzhledem k výsledku tohoto řízení nejsou splněny zákonné podmínky pro to, aby Ústavní soud uložil některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil stěžovateli jeho náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a ani aby rozhodl, že náklady na stěžovatelovo zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2014 Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu