III.ÚS 3111/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem LL.M., advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2025 č. j. 8 Tdo 601/2025-404 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2025 č. j. 8 To 162/2024-326, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") bylo zrušeno prvostupňové rozhodnutí Okresního soudu v Karlových varech (dále jen "okresní soud") a stěžovatel byl uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč, skládajícímu se z jednoho sta (100) denních sazeb po pěti stech (500) Kč.

3. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu.

4. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že při výslechu v trestní věci vedené proti zkušebnímu komisaři působícímu u zkoušek žadatelů o řidičské oprávnění před policejním orgánem jakožto svědek uvedl, a to ač byl poučen o následcích křivé výpovědi, že když 22. května 2020 skládal písemnou část zkoušky k získání řidičského oprávnění, zkušební komisař k němu před koncem tohoto testu nepřistoupil a nekontroloval mu otázky, ačkoliv věděl, že to zkušební komisař udělal, a muselo mu být zřejmé, že se právě tato část jeho výpovědi týká okolnosti důležité pro závěr, zda zkušební komisař jednal při uvedeném testu v rozporu se svými povinnostmi a zda se tím dopustil trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby.

II. Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel nepopírá, že při výpovědi před policejním orgánem lhal, nicméně má za to, že neměl být odsouzen pro křivou výpověď s ohledem na zákaz sebeobviňování. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1536/22 totiž svědek, který se rozhodl vypovídat, má právo lhát o svém trestném jednání. Argumentace krajského soudu, že stěžovatel mohl využít práva odepřít výpověď, závěry tohoto nálezu pomíjí. Nejvyšší soud pak reagoval v tom směru, že inkriminovaná otázka položená stěžovateli a odpověď na ni nevedly a ani nemohly vést k odhalení trestné činnosti, kterou by v rámci dané kauzy mohl spáchat stěžovatel. Stěžovatel však má za to, že jeho trestní odpovědnost v sázce byla, neboť lze uvažovat, že jednání zkušebního komisaře mohl předcházet úplatek ze strany stěžovatele.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vyjádření k věci

7. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

8. Krajský soud sdělil, že vidí podstatný rozdíl mezi tím, kdy má vyslýchaný právo nevypovídat, a tím, kdy může ve své výpovědi uvádět něco, co není pravdou. Mlčet a lhát jsou dvě zcela odlišné věci. Pro trestní řízení platí § 97 a § 101 odst. 1 trestního řádu. Tato ustanovení ukládají svědkovi povinnost vypovědět úplnou pravdu a nic o nich nezamlčet. Nemělo by se proto považovat za přípustné, aby svědek lhal nebo něco důležitého zamlčel, jestliže může na podkladě § 100 odst. 2 trestního řádu odmítnout vypovídat s tím, aby si nepřivodil nebezpečí trestního stíhání. V tom zmíněné ustanovení odpovídá čl. 37 odst. 1 Listiny. Vyslýchající orgán nenutí svědka k tomu, aby obvinil sám sebe, jestliže svědek vypovídá poté, co ho tento orgán poučil nejen o jeho výše uvedených povinnostech, ale také o jeho právu odepřít výpověď, pokud by si jí mohl způsobit nebezpečí trestního stíhání. K takovému poučení v dané věci došlo. Již jen na okraj tak lze podotknout, že, jak vysvětlil ve svém usnesení Nejvyšší soud, stěžovateli ani při pravdivé výpovědi trestní stíhání nehrozilo. Závěrem krajský soud zdůraznil, že skutková podstata § 346 odst. 2 trestního zákoníku směřuje k tomu, aby orgány v daném ustanovení jmenované, včetně orgánů činných v trestním řízení, mohly dospět ke správným závěrům, čemuž by lživé svědecké výpovědi bránily. Ústavní stížnost proto nepovažuje za důvodnou.

9. Nejvyšší soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.

10. Krajské státní zastupitelství v Plzni vyjádřilo názor, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a dále odkázalo na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu.

11. Nejvyšší státní zastupitelství sdělilo, že se vznesenou stěžovatelovou argumentací již obecné soudy vypořádaly (bod 9 rozsudku okresního soudu, body 10-11 rozsudku krajského soudu, bod 15 a násl. usnesení Nejvyššího soudu). Zásada zákazu nucení k sebeobviňování chrání jednotlivce před povinností vypovídat o vlastním trestném jednání. Uplatní se tedy pouze tam, kde je výpověď svědka přímo způsobilá jej vystavit hrozbě trestního stíhání pro jeho vlastní jednání. V projednávané věci byl stěžovatel dotazován výlučně na jednání zkušebního komisaře, nikoli své vlastní. Dotaz policejního orgánu směřoval k tomu, zda komisař přistoupil ke stěžovateli a zkontroloval mu test. Dotaz tedy mířil na možnou trestnou činnost komisaře, nikoli stěžovatele. Pokud svědek vypovídá o více skutečnostech, ochrana podle zásady zákazu nucení k sebeobviňování se vztahuje pouze na tu část výpovědi, která by jej mohla usvědčit z vlastní trestné činnosti. Není možné rozšiřovat tento princip tak, aby se vztahoval i na tu část výpovědi, která se týká výlučně jednání jiné osoby. V projednávaném případě žádná z částí výpovědi stěžovatele nepopisovala jeho vlastní trestné jednání, a proto stěžovatel nemohl nabýt dojmu, že je nucen k sebeobviňování. Stěžovatel nebyl k nepravdivé výpovědi motivován hrozbou trestního postihu, ale šlo o snahu vyhnout se ztrátě řidičského oprávnění. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1536/22, na který stěžovatel odkazuje, Ústavní soud dovodil ochranu svědka před trestním postihem za křivou výpověď pouze v rozsahu, v jakém by pravdivá výpověď vedla k usvědčení svědka z jeho vlastní trestné činnosti. V projednávané věci soudy správně uzavřely, že stěžovatel nevypovídal o vlastní trestné činnosti, nebyl vystaven riziku trestního stíhání, a tudíž nebyl ani v postavení, které by zakládalo aplikaci zásady zákazu nucení k sebeobviňování. Nejvyšší státní zastupitelství proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout.

12. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten sdělil, že názor krajského soudu, že svědek má buď dle § 100 odst. 2 trestního řádu odepřít vypovídat, nebo podle § 97 trestního řádu vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet, byl překonán judikátem, na který poukázal v ústavní stížnosti. V bezprostředním ohrožení trestním stíháním se proto svědek může beztrestně odklonit od své povinnosti podle § 97 trestního řádu. V takovém případě totiž převládne ústavní zásada zákazu sebeobviňování vyplývající z čl. 37 odst. 1 Listiny.

13. K vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s tím, že by bylo namístě rozlišovat, kdy dotazy při výslechu směřují na jednání svědka oproti jednání někoho jiného. Nelze totiž vyloučit položení dotazu, který by svojí formulací sice nesměřoval k jednání svědka, ale odpověď na něj by i tak mohla být sebeusvědčující. Přiléhavá není ani úvaha, že stěžovatel mohl být motivován ke lživé výpovědi snahou vyhnout se následné ztrátě řidičského oprávnění, neboť i obava z takového správního postihu by měla být dostatečným důvodem, aby nemusel vypovídat pravdu. Navíc pro laika je během výslechu obtížné vyhodnocovat, jaký postih mu může hrozit. Zákaz sebeobviňování je třeba vykládat široce.

14. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti a) obecná východiska

15. Podle čl. 37 odst. 1 Listiny může každý odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Právo odepřít výpověď, pokud by vypovídající vystavil sebe nebo osobu blízkou nebezpečí trestního postihu (ať již soudního, nebo správního), tedy právo neudávat sám sebe nebo osobu blízkou, historicky vychází ze zásady nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo není povinen sám sebe obviňovat) a je významným znakem právního státu (nález ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. III. ÚS 1679/20, bod 19). Jde o subjektivní, ústavně zaručené právo svědka, který v uvažovaných případech, po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností (důvodů), jak je sám cítí a vnímá; v tomto smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém rozhodování omezován či dokonce ke svědecké výpovědi nucen [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006 sp. zn. II. ÚS 89/04, ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 642/04, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12 a ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21, bod 18]. Právu svědka odepřít výpověď, vycházejícímu z ústavní ochrany proti sebeobviňování, je nutno v právním státě dát přednost před účelem toho kterého řízení (§ 1 odst. 1 a 2 trestního řádu), a to i tehdy, jestliže by to mohlo vést k důkazní nouzi (nález ze dne 4. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 149/97).

16. Existenci práva nevypovídat a zákazu nucení k sebeobviňování dovodila i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), jakkoliv nejsou výslovně zakotvena v Úmluvě. V rozsudku Funke proti Francii ze dne 25. 2. 1993 stížnost č. 10828/84 v bodě 44 ESLP vyslovil, že každý, kdo je obviněn z trestného činu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, má právo, aby mlčel a nepřispíval k obvinění sama sebe. U osob v pozici svědků, kteří se obávají, že odpovědi na některé jim při výslechu kladené otázky by je mohly usvědčovat z trestné činnosti, ESLP dovodil, že svědci mohou na takovéto otázky odmítnout odpovědět (rozsudek Serves proti Francii, ze dne 20. 10. 1997 stížnost č. 20225/92, bod 45). O právu nevypovídat musejí být svědci poučeni a též musejí mít přístup k obhájci (rozsudek Stojkovic proti Francii a Belgii ze dne 27. 10. 2011 stížnost č. 25303/08, bod 45). Porušení práva nevypovídat a zákazu nucení k sebeobviňování bývá ESLP shledáno buďto přímo v použití nátlaku za účelem získání informací, které by mohly dotčenou osobu usvědčit v očekávaném či probíhajícím trestním řízení proti ní, nebo v následném použití nepřiměřeným nátlakem získaných informací v trestním řízení (rozsudek Weh proti Rakousku ze dne 8. 4. 2004 stížnost č. 38544/97, body 41-43).

17. Otázkou je, zda právo svědka odepřít výpověď, jestliže by si jí způsobil nebezpečí trestního stíhání, má být chápáno pouze tak, že svědek má právo mlčet, avšak pokud si tuto možnost nezvolí, musí vypovídat pravdu. Anebo, zda platí, že pokud se svědek rozhodne vypovídat, zda mu uvedené právo umožňuje v souvislosti s nebezpečím trestního stíhání v podávané výpovědi lhát. Judikatura ESLP vychází z naznačeného užšího pojetí (totiž z povinnosti svědka vypovídat pravdu), a stejný přístup lze nalézt u starší judikatury Ústavního soudu (srovnej usnesení ze dne 20. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 3347/21, bod 6). Nicméně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1536/22 bodě 16 a násl. se Ústavní soud přiklonil k extenzivnějšímu pojetí. Konkrétně zaujal názor, že pokud svědek, který se materiálně nachází v postavení potenciálního obviněného, možnosti nevypovídat nevyužije a uvede na svou obranu výpověď nepravdivou, kterou zastírá své trestné jednání, nemůže být shledán vinným ze spáchání křivé výpovědi ve vztahu k těm jím uvedeným nepravdivým skutkovým okolnostem, které se týkají jeho jím zastírané trestné činnosti. Ústavní soud vyslovil, že rozhodujícím kritériem není, zda osoba vypovídá v postavení svědka či obviněného, či o jakou fázi trestního řízení jde, nýbrž obsah výpovědi. Pokud se přitom výpověď týká více skutkových okolností, je třeba rozlišovat, které její části jsou se zastíráním spojeny, neboť pouze na ně se naznačená "imunita" ze spáchání křivé výpovědi vztahuje. Soudy tak mají zkoumat souvislost obsahu nepravdivých výpovědí svědků, respektive jejich částí, s povahou jejich trestné činnosti, která by těmito výpověďmi mohla být zakrývána, zejména pak v případech, kdy byli pro tuto trestnou činnost zároveň odsouzeni. b) vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 18. Právní názor krajského soudu, podle něhož svědek může mlčet, avšak nemůže lhát, by mohl obstát z pohledu judikatury ESLP a starší judikatury Ústavního soudu, nicméně neobstojí ve světle extenzivnějšího pojetí práva odepřít výpověď, ke kterému se Ústavní soud přiklonil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1536/22.

19. Přisvědčit však na druhou stranu nelze ani argumentaci stěžovatele. Nejvyšší státní zastupitelství správně poukazuje na to, že je nutno rozlišovat, čeho se výslech stěžovatele týkal, tedy že nesměřoval k nějaké jeho protiprávní činnosti, nýbrž k jednání zkušebního komisaře. Námitka stěžovatele, že je pro laika obtížné při výslechu vyhodnotit, co by mohlo vést k jeho postihu, není plně přiléhavá, neboť svědek v případě pochybností může jednoduše odpovědět odmítnout. Vzhledem k této možnosti svědků není důvod ještě dále rozšiřovat již tak pro ně velmi vstřícný výklad čl. 37 odst. 1 Listiny zaujatý zmiňovaným nedávným nálezem tak, že by ke spáchání trestného činu křivé výpovědi nemohlo dojít bez ohledu na zaměření při výslechu pokládaných dotazů a odpovědí na ně.

20. V projednávané věci nebylo pochyb o tom, že předmětný výslech k žádnému obvinění stěžovatele z trestné činnosti nesměřoval. Stěžovatel se materiálně vůbec nenacházel v postavení potenciálního obviněného. Nebyl ani následně stíhán pro žádný jiný trestný čin než křivou výpověď. V ústavní stížnosti sice stěžovatel zmiňuje možné podezření na poskytnutí úplatku z jeho strany, z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 6 T 115/2023 Ústavní soud zjistil, že v trestní věci vedené proti zkušebnímu komisaři měly být úplatky pro komisaře poskytovány ze strany autoškol, nikoliv jejich žáků, takto znělo i obvinění (nadto lze předpokládat, že stěžovatel mohl vědět, zda nějaký úplatek poskytl). Oproti tomu, ve věci řešené nálezem sp. zn. IV. ÚS 1536/22, na který se stěžovatel odvolává, bylo takovéto materiální postavení potenciálně obviněného dovozeno. Tehdejší stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 trestního zákoníku a zároveň pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346, jenž měl spočívat v uvedení nepravdivých informací o povaze jím přijatých výnosů. Hrozbu uložení trestněprávního postihu v projednávané věci nelze dovodit ani ze stěžovatelem tvrzené obavy ze ztráty řidičského oprávnění, když odejmutí takovéhoto oprávnění, o kterém je rozhodováno ve správním řízení, nemá charakter trestní sankce (že by došlo ke ztrátě tohoto oprávnění formou trestu stěžovatel ostatně ani netvrdí). Nynější případ tak od věci řešené nálezem sp. zn. IV. ÚS 1536/22 vykazuje zcela zásadní odlišnosti.

21. Závěry obecných soudů tak nejsou nijak excesivní a z hledisek ústavněprávních obstojí. Nejvyšší soud (bod 16-18 jeho usnesení) logicky poukázal na to, že stěžovatel v postavení svědka měl možnost výběru, jak na otázku položenou policejním orgánem odpovědět, rozhodl se však lhát, přičemž i nález sp. zn. IV. ÚS 1536/22 zdůrazňovaný stěžovatelem předpokládá, že v takovém případě je nutno rozlišovat, zda určitá část výpovědi svědka má zakrýt spojitost s nějakou jeho trestnou činností. Nejvyšší soud nepominul toto rozlišování provést, nicméně dospěl k závěru, že z otázek pokládaných stěžovateli při výslechu nevyplývala žádná skutečnost, která by odůvodňovala možnost proti němu zahájit trestní stíhání a ze strany orgánů činných v trestním řízení nebyly činěny žádné úkony (kladeny otázky), z nichž by mohl nabýt dojmu, že mu takové stíhání hrozí.

22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. července 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu