III.ÚS 3147/22

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Petry C. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. 11. 2022, č. j. 4 KZN 3011/2022-63, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Opavě ze dne 4. 10. 2022, č. j. ZN 1796/2021-188, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Okresního státního zastupitelství v Opavě a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž čl. 1 a čl. 2 Ústavy České republiky.

2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, byly Policejním orgánem Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, územní odbor Opava, 1. oddělením obecné kriminality Opava pod č. j. KRPT-240957/TČ- 2021-070671-22 dne 16. 11. 2021 zahájeny úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se mohl dopustit Jan B. (jedná se o pseudonym) tím, že týral osobu, která je v jeho péči - dceru stěžovatelky. V této trestní věci vydal policejní orgán dne 31. 8. 2022 rozhodnutí, jímž odložil výše uvedenou trestní věc, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.

3. Vůči státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Opavě, Mgr. Petru Zámarskému, který v této věci vykonával v přípravném řízení dozor, vznesla stěžovatelka (v postavení poškozené) v rámci stížnosti podané proti usnesení policejního orgánu o odložení věci námitku podjatosti. Tento státní zástupce nyní napadeným usnesením rozhodl tak, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť ani k projednávané věci, ani k osobám ve věci vystupujícím nemá osobní vztah. Navazující stížnost proti tomuto usnesení zamítla státní zástupkyně krajského státního zastupitelství rovněž nyní napadeným usnesením jako nedůvodnou. Neshledala totiž skutečnosti, které by svědčily o poměru státního zástupce k věci bránící mu v nestranném rozhodování, ani jiné důvody, které zákon pro vyloučení státního zástupce pro podjatost předpokládá.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala události, které předcházely úmrtí její dcery i které dále následovaly, včetně postupu policejních orgánů, státních zástupců Okresního státního zastupitelství v Opavě, Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně i Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Vysvětlila, proč usilovala o odnětí věci po úmrtí dcery oběma okresním státním zastupitelstvím, k čemuž však neshledalo důvod ani Krajské státní zastupitelství v Ostravě, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, a nakonec ani Nejvyšší státní zastupitelství v Brně. Vyjmenovává rovněž četná domnělá pochybení policejního orgánu i dozorového státního zástupce, kteří se dle jejího názoru dostatečně nezabývali trestními oznámeními, řádně neprověřili jednání osoby, vůči které trestní oznámení směřovala, a neprovedli jí navrhované důkazy. Ústavní stížnost proto směřuje proti tomu, že ve věci rozhodovaly orgány, které mohou mít zájem na nevyšetření věci, a které by proto měly být dle stěžovatelky z projednávání věci vyloučeny.

5. Ústavní soud ještě předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje nepřípustný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

7. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností by totiž měla být napadána výhradně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány.

8. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti i v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc pravomocně ukončena [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o ne/podjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).

9. V recentní judikatuře pak Ústavní soud výše citovanou rozhodovací praxi přiměřeně vztáhl i na případy rozhodování o podjatosti státních zástupců (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/20 ze dne 24. 4. 2020). Rovněž u státního zástupce totiž případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu trestního řízení; teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí, neboť stěžovatelce byly k dispozici další procesní prostředky, kterými mohlo být tvrzené pochybení napravitelné.

10. Jak bylo uvedeno výše, v době podání ústavní stížnosti bylo rozhodováno i o stížnosti stěžovatelky podané proti rozhodnutí policejního orgánu o odložení trestní věci. Jak vyplývá z doplnění ústavní stížnosti, tato stížnost byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Opavě dne 29. 11. 2022 zamítnuta. Jako prostředek obrany, který je stěžovatelce k dispozici proti takovému postupu dozorového státního zástupce, přicházel do úvahy podnět k vykonání dohledu dle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

11. V dané procesní situaci tedy nelze napadená usnesení okresního a krajského státního zastupitelství považovat za konečná rozhodnutí o věci. Ústavní soud ostatně již v obdobných případech opakovaně rozhodoval (např. usnesením ze dne 5. 10. 2016 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2324/16, usnesením ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 1052/16, usnesením ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 3306/18, usnesením sp. zn. I. ÚS 784/17 ze dne 28. 4. 2017, anebo usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1028/17), a to tak, že ústavní stížnosti podané proti odvolacímu rozhodnutí o nepodjatosti státního zástupce shledal nepřípustnými.

12. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadenými rozhodnutími, nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, spočívající v přesahu vlastních zájmů stěžovatelky; nic takového ostatně stěžovatelka ani netvrdí.

13. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že toto odmítavé usnesení stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude předmětné řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení s možným vlivem na výsledek řízení pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách, a to včetně práva na účinné vyšetřování (srovnej usnesení ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. II. ÚS 1434/22). Podstatou práva na účinné vyšetřování je "zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob" [viz obdobně nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301), bod 18; nález sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. 12. 2019 (N 207/97 SbNU 222), bod 35; nález sp. zn. IV. ÚS 1559/20 ze dne 10. 11. 2020, bod 29].

14. V této souvislosti je však vhodné připomenout, že jak ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve své rozhodovací činnosti ustáleně konstatuje Ústavní soud, tomuto právu v zásadě odpovídá toliko povinnost orgánů činných v trestním řízení vynaložit kvalifikované úsilí na objasnění podezření ze spáchání trestného činu, nikoliv povinnost konkrétní osobu stíhat či odsoudit a potrestat dle představ poškozeného (viz kupř. nález ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 2012/18).

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023 Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj