III.ÚS 32/06
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti, která se domáhala zrušení rozhodčího nálezu o zaplacení 1 milionu korun jako smluvní sankce. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost zjevně neopodstatněná, pokud byla již dříve vyslovena stejná právní úvaha. Rozhodčí soud není orgánem veřejné moci, proto jeho rozhodnutí není předmětem ústavní stížnosti. Soud uznal, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, protože smluvně souhlasil s rozhodčím řízením.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti NOICE s.r.o., se sídlem v Karlových Varech, Slovenská 2021, IČ 25232606, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Proškem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5.května 46, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 13. 10. 2005, sp.zn. Rsp 198/05, takto:
Výrok
Ústavní stížnost s e o d m í t á .
Odůvodnění
: Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozhodčí nález označený v záhlaví, protože jím byla porušena jeho základní práva a svobody, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Mělo se tak stát tím, že Rozhodčí soud neoprávněně rozhodoval za použití zásad spravedlnosti, jeho právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, a principy "rovnosti zbraní", resp. rovnosti účastníků v řízení byly porušeny "ve formě nikoli nestranného hodnocení důkazů". Jelikož je stěžovateli známo usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 174/02 (potažmo i sp. zn. III. ÚS 460/01), jimiž byly ústavní stížnosti proti rozhodčím nálezům odmítnuty, polemizuje stěžovatel i s nimi, aby čelil z nich vyplývajícím důsledkům, že také jím podaná ústavní stížnost není věcně projednatelná. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. Rsp 198/05 (dále jen "rozhodčím nálezem", resp. "rozhodčího soudu") bylo vyhověno žalobě žalující strany (fyzické osoby R. A. K.) proti stěžovateli o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím coby "smluvní sankce" za nesplnění povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí převést na žalující stranu v ní označené nemovitosti. Ústavní soud ve své judikatuře uplatňuje názor, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je napadené rozhodnutí fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté. Obdobně je tomu i v posuzované věci. V usnesení ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV ÚS 174/02, vyjádřil Ústavní soud názor, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (stálý rozhodčí soud podle § 2 odst. 1, § 13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona č. 216/1994 Sb."/) nemá postavení orgánu veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky ("Ústavy"), resp. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu. Je tomu tak proto, že rozhodčí soud "rozhoduje spory, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami", v důsledku čehož "charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůlí stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud". V usnesení ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 460/01, na které usnesení výše uvedené rovněž odkazuje, Ústavní soud dále připomíná, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, a tak je tomu i v případě, že se stěžovatel s druhou stranou majetkového sporu dohodl, že o jejich věci rozhodne rozhodčí soud, byť by jinak byla dána pravomoc soudu (§ 2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.). Pokud se totiž "účastníci dohodli na respektování rozhodčího nálezu a tím nahradili pořad práva", pak platí, že "v důsledku této skutečnosti z vlastního a svobodného rozhodnutí stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, které zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje". Tomu odpovídá, že byl návrh, v souladu s § 43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu, odmítnut. Od uvedených závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchýlit ani v dané věci. Pro posouzení povahy rozhodčího řízení je významným spolupůsobení vůle stran podřídit spor řešení před rozhodcem a vůle státu propůjčit rozhodčímu řízení obdobné účinky jako má rozhodnutí soudu. Rozhodčí řízení tím představuje procesní institut sui generis, který má na jedné straně svůj původ v dohodě stran a na straně druhé čerpá své jurisdikční účinky z civilního práva. Nestojí tedy mimo právní systém; musí zde být právní řád, který určuje podmínky jeho konání (zejména náležitosti rozhodčí smlouvy), základní zásady procesu, jakož i účinky v něm vydaného rozhodčího nálezu. Není-li však rozhodčí řízení v právu zakotveno jako obligatorní, je namístě přisvědčit názoru, z něhož vychází i výše zmíněné usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02, že převažují znaky smluvní doktríny nad jurisdikční. Nedostatek obligatornosti odlišuje posuzované rozhodčí řízení od řízení před rozhodcem upraveném v § 10, § 13 a násl zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů (jde-li o spor o plnění závazků z kolektivní smlouvy), a tím i od závěrů, jež vyslovil Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 402/01. Stěžovatelovy námitky proti usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 174/02 neobstojí ani v rovině vlastní argumentace. Tím, že platné právo umožňuje rozhodovat majetkové spory i jinými subjekty než státními (soudy), z nich nečiní bez dalšího orgány veřejné moci; těmito subjekty totiž nejsou jen stálé rozhodčí soudy, zřízené na základě zákona, nýbrž jimi - zásadně - může být každý občan České republiky, který je zletilý a způsobilý k právním úkonům, a sám stěžovatel uvádí, že "...je obvykle zřizován jakožto osoba soukromého práva". Ani okolnost, že rozhodčí nález je exekučním titulem (§ 274 písm. h/ o.s.ř.) sama o sobě tomu, kdo jej vydal, oproti tvrzení stěžovatele, postavení "orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu nezaručuje; nepochybně jím není ani notář, který sepsal notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (§ 274 písm. e/ o.s.ř.). Nepřijatelné je též stěžovatelovo tvrzení, že o rozhodnutí orgánu veřejné moci musí jít právě proto, aby proti rozhodčímu nálezu existoval opravný prostředek (ústavní stížnost) a tím zajištěno právo na spravedlivý proces; je tomu logicky právě naopak, jelikož nejprve zde musí být rozhodnutí orgánu veřejné moci, a teprve pak lze uvažovat o ústavní stížnosti. Neobstojí ani názor, že proti rozhodčímu nálezu není procesní ochrany; jednak si účastníci rozhodčí smlouvy mohou smluvit přezkum jinými rozhodci podle § 27 zákona č. 216/1964 Sb., jednak je k dispozici tímto zákonem zakotvená ingerence soudu v podobě jemu adresovaného návrhu na zrušení rozhodčího nálezu (§ 31) nebo návrhu na zastavení nařízeného výkonu rozhodčího nálezu (§ 35 odst. 1). Ustanoveními § 31 odst. 1 písm. e/ a písm. f/ je pak zaručena možnost dovolat se nedostatku "spravedlivého procesu", resp. bránit se proti uloženému plnění, jímž by bylo "porušeno ústavní právo na ochranu lidské důstojnosti", a to již před obecným soudem, aniž by bylo nutné, jak se domnívá stěžovatel, k tomuto účelu pokládat rozhodčí nález za rozhodnutí orgánu veřejné moci, a spojovat s ním - coby opravný prostředek - ústavní stížnost. Ve shodě s výše označenými usneseními proto nemohla být ústavní stížnost než odmítnuta; okolnost, že zde není "orgánu veřejné moci" coby původce tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, je přiléhavé postavit na roveň situaci, kdy zde není rozhodnutí způsobilé tyto práva a svobody zasáhnout, čímž - ve shodě s tím, co bylo výše předznačeno - se jakožto důvod odmítnutí nabízí i důvod uvedený v § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je ve smyslu tohoto ustanovení zjevně neopodstatněná i jinak. Z obsahu napadeného rozhodčího nálezu je bezprostředně zřejmé, že věcné námitky stěžovatele proti jeho správnosti nemohou obstát; nelze dovodit ani namítaný "extrémní rozpor s vykonanými skutkovými zjištěními", stejně jako "nepřípustné deformace" těchto zjištění a "nikoli nestranné hodnocení důkazů". Stěžovatel zamlčuje (na druhé straně nepopírá), že jemu nepříznivý výsledek sporu byl založen jednoduše tím, že svůj závazek ze smlouvy o budoucí smlouvě nesplnil, resp. splnit nemohl, a to proto, že předmět budoucí kupní smlouvy, v níž měl vystupovat jako prodávající, převedl předtím na třetí osobu. Rozhodčí soud učiněná zjištění a uplatněné právní názory též řádně odůvodnil, jeho závěry jsou přesvědčivé a ani zde proto není ústavněprávního deficitu. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost proti rozhodčímu nálezu odmítl, když k tomuto závěru vedou důvody podle § 43 odst. 1 písm. d/ a e/ a podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné. V Brně dne 20. července 2006 Jan M u s i l v. r. předseda senátu Za správnost: Jana Němečková