III.ÚS 3231/09
V PLATNOSTI- OS Ostrava 20 C 98/2009
- ÚS III.ÚS 3231/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly splněny podmínky pro její přijetí. Soud uznal, že stížnost se omezila na názorovou rozdílnost s rozhodnutím nižšího soudu, nikoli na porušení ústavně zaručených práv. Nebylo prokázáno, že rozhodnutí orgánů veřejné moci zasáhlo do základních práv nebo svobod. Ústavní soud se rozhodl, že stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl bez jednání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti H. L., zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem Brno, Bašty 419/8, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2009 ve věci sp. zn. 20 C 98/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci. Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby byla žalované společnosti uložena povinnost zaplatit jí 1 769 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Učinil tak "z důvodu absence synallagmatického závazku obou účastníků" (§ 457 obč. zák.) v situaci, kdy stěžovatelka odstoupila od kupní smlouvy, přičemž zboží, jež bylo jejím předmětem, "má ve svém držení". Stěžovatelka má závěr okresního soudu o absenci vzájemné povinnosti za neopodstatněný. Soud podle jejího názoru pominul, že k zániku kupní smlouvy došlo s účinky ex tunc, a že současně s odstoupením od smlouvy zaslala žalované společnosti část poskytnutého plnění; okolnost, že žalovaný odstoupení od smlouvy a vrácení zboží neakceptoval, jí nemůže být přičítána k tíži. Soud kromě toho neprováděl žádné dokazování, čímž jí bylo zabráněno splnit povinnost tvrzení i povinnost důkazní, jak jí ukládá ustanovení § 101 o. s. ř., a ani jí neposkytl poučení dle ustanovení § 5, § 118a a § 119a o. s. ř., přestože žalobu zamítl proto, že neunesla břemeno tvrzení. V této souvislosti odkázala stěžovatelka na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 212/06. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka. Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato role mu nepřísluší. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané; obecný soud - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (lze je zastávat), a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Pro úplnost je namístě uvést, že nepřípadná je i námitka z porušení poučovací povinnosti; stěžovatelka se mýlí, domnívá-li se, že soud zamítl její žalobu pro "neunesení břemene tvrzení". Z odůvodnění napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že důvodem zamítnutí žaloby byl právní názor, odvíjející se od režimu vzájemného vrácení plnění podle § 457 obč. zák., a poučení, jichž se stěžovatelka dovolává, zde v úvahu nepřicházelo. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního. Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci. Jako návrh zjevně neopodstatněný tudíž Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2010 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.