Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 3254/10

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2011-10-20 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2011:3.US.3254.10.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se opřel o zásadu presumpce neviny a vysvětlil, že soud nemohl rozhodnout o osvědčení stěžovatele během jednoho roku od uplynutí zkušební doby, protože probíhalo další trestní stíhání. Zákonná lhůta pro rozhodnutí o osvědčení nemůže být porušena kvůli probíhajícímu řízení, které může ovlivnit výsledek. Ústavní soud nepřijal názor stěžovatele, že byl výsledkem nezákonného postupu státních orgánů.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MUDr. Ž. D., právně zastoupeného JUDr. Josefem Leipnerem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 537, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2010 č. j. 10 To 430/2010 - 505 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 22. července 2010 č. j. 3 T 128/2001-498, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Ústavní stížností vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, z jejích příloh a z vyžádaného spisového materiálu, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Kladně sp. zn. 3 T 128/2001 ze dne 21. 2. 2002 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 170/2002 ze dne 21. 5. 2002 odsouzen za pokračující trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a za trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 roků a 6 měsíců a konečně mu bylo uloženo i ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Citovaný rozsudek Okresního soudu v Kladně nabyl právní moci dne 21. 5. 2002. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 4. 2004 sp. zn. 3 T 128/2001 bylo posléze vyhověno žádosti stěžovatele (v trestní věci "odsouzeného") a rozhodnuto o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 4 roků a 6 měsíců. Toto usnesení nabylo právní moci dne 25. 5. 2004. V záhlaví označeným usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. 3 T 128/2001 bylo v trestní věci stěžovatele podle § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") vysloveno, že se stěžovatel ve zkušební době neosvědčil a že se zbytek trestu zákazu činnosti vykoná. Stížnost proti citovanému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. 10 To 430/2010 jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu. V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že zkušební doba, na kterou bylo podmíněně upuštěno od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, skončila dne 25. 11. 2008. Stěžovatel odkázal na znění § 64 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a § 333 odst. 2 tr. řádu, s tím, že z citovaných ustanovení plyne povinnost soudu rozhodnout o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti v jednoroční lhůtě, počínající od uplynutí zkušební doby, což dle názoru stěžovatele znamená v této lhůtě stěžovatele také vyslechnout, neboť bez tohoto výslechu nelze o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti rozhodnout. Stěžovatel zdůraznil, že žádné zákonné ustanovení nestanoví, že o osvědčení se ve zkušební době nemůže soud rozhodovat za situace, kdy je proti odsouzenému vedeno další trestní stíhání. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že s ohledem na zahájení nového trestního stíhání proti jeho osobě sám zavinil, že o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nemohlo být rozhodnuto v již zmíněné jednoroční lhůtě. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nevzaly v potaz, že nové trestní stíhání bylo od samého počátku vedeno nezákonně, v čemž měl dát stěžovateli za pravdu i odvolací soud, který jej shledal posléze vinným mírněji trestným činem. Při rozhodování o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, uloženého rozsudkem sp. zn. 3 T 128/2001, nemůže být stěžovateli na újmu, že se v nové trestní věci sp. zn. 1 T 47/2009 bránil chybnému postupu státních orgánů. Dle názoru stěžovatele to byl naopak Okresní soud v Kladně, jenž nesplnil svou povinnost a stěžovatele opomenul v zákonné jednoroční lhůtě vyslechnout, čímž znemožnil i samo rozhodnutí o osvědčení se. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR]. Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Opakovaně rovněž zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany práva i princip zdrženlivosti a vlastního vědomého sebeomezení, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (self-restraint, viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 264/03, II. ÚS 489/01, I. ÚS 177/01 a mnohá další, dostupná v databázi Ústavního soudu NALUS). Kasační zásah vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. V projednávané věci je rovněž potřebné odkázat na předchozí rozhodovací praxi Ústavního soudu, týkající se postupu dle § 61 a násl. tr. zákona (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2010 ve věci sp. zn. III. ÚS 514/09 a četná rozhodnutí v něm citovaná), jejichž závěry lze přiměřeně vztáhnout i na rozhodování obecných soudů o podmíněném upuštění od výkonu zbytku pravomocně uloženého trestu zákazu činnosti a o osvědčení odsouzeného ve lhůtě takového podmíněného upuštění. Ústavní soud si vyžádal trestní spisy vedené u Okresního soudu v Kladně ve věci sp. zn. 3 T 128/2001 a sp. zn. 1 T 47/2009, seznámil se s jejich obsahem a dospěl k závěru, že obecným soudům nelze zásah do základních práv stěžovatele vytýkat. Ústavní soud se plně ztotožnil s právním názorem Krajského soudu v Praze, na jehož rozhodnutí lze v podrobnostech odkázat. Okresní soud v Kladně rozhodoval za situace, kdy v úvahu připadalo vyslovení fikce dle § 91 odst. 3 in fine tr. zákoníku. Tento soud se proto musel s ohledem na výslovné znění zákona jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda měl stěžovatel vinu na tom, že soud rozhodnutí o jeho osvědčení dle § 91 odst. 1 tr. zákoníku neučinil dříve - tzn. do roka od uplynutí zkušební doby. V projednávané věci nemohl soud o osvědčení stěžovatele v této lhůtě rozhodovat s ohledem na probíhající další trestní řízení, které běželo až do 20. 4. 2010 (a v němž byl stěžovatel posléze pravomocně uznán vinným trestným činem dle § 201 odst. 1 tr. zák.). Ústavní soud má za to, že v uvedeném postupu obecného soudu nelze spatřovat nečinnost, jež by stěžovatele na újmu jeho základních práv udržovala v nejistotě. Stěžovatel si musel být vědom, že pro rozhodnutí soudu o jeho osvědčení je zcela klíčové, zda se v průběhu uvedené zkušební doby dopustil dalšího trestného činu v dopravě či nikoli. Závěr o tom mohl ovšem soud rozhodující ve smyslu § 91 odst. 1 tr. zákoníku učinit toliko na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku, neboť postup opačný by byl v rozporu se zásadou presumpce neviny. Ústavní soud rovněž sdílí názor krajského soudu, pokud jde o povinnost okresního soudu vyslechnout stěžovatele již v průběhu lhůt dle § 91 odst. 1, 3 tr. zákoníku, i přes probíhající trestní řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 47/2009. Soud rozhodující o osvědčení stěžovatele by v takovém případě toliko suploval úlohu nalézacího soudu v probíhajícím dokazování v jiné trestní věci, jež dosud nebyla pravomocně skončena. S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.