III.ÚS 326/97

Plný text

III. ÚS 326/97 > Návrhové žádání (petit návrhu) vytyčuje nejen rámec řízení před soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto, ale současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto a takto vymezeným žádáním je také obecný soud vázán (možné výjimky v posuzované věci již z její povahy nepřicházejí v úvahu); zásada "nechť si každý střeží svá práva" ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, na rozdíl od dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému, přirozeně od účastníků řízení vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem. II. ÚS 45/94 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995); jestliže nadto z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) vyplývá pro obecné soudy též zásada volného hodnocení důkazů a z toho vyplývající nemožnost Ústavního soudu přehodnocovat obecnými soudy provedené (a dostatečně zdůvodněné) hodnocení důkazů (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994), sluší tuto zásadu vztáhnout (za splnění již dříve vyložených podmínek) i k právním závěrům, které obecné soudy na základě řádně zjištěného skutkového stavu učinily (a je také v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem zákonu odpovídajícím zdůvodnily). Podle přesvědčení Ústavního soudu proto výtky stěžovatele adresované obecnému soudu II. stupně nejsou na místě; návrhové žádání (petit návrhu) vytyčuje nejen rámec řízení před soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto, ale současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto a takto vymezeným žádáním je také obecný soud vázán (možné výjimky v posuzované věci již z její povahy nepřicházejí v úvahu); zásada, "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení na rozdíl od dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému, přirozeně od účastníků soudního řízení vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že obecný soud v jeho věci "jednal jednoznačně pozitivisticky a z hrubě formálních důvodů (mu) odepřel právní ochranu"; ostatně jestliže v procesním právu je nezbytné i k analogii přistupovat obezřetně a se zvláštními rezervami, pak o to víc je třeba zcela a plně respektovat základní principy, na nichž je soudní řízení in concreto vybudováno. Ostatně co do možné ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů, bylo již řečeno, že Ústavní soud dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek shledává takovou ingerenci možnou, a protože jde již o ustálenou jeho rozhodovací praxi, zcela postačí stěžovatele na ni jako na obecně přístupnou odkázat (k tomu srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 až 6) a zde jen stručně připomenout, že Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů, k jejímž znakům v rozhodovací pravomoci nepochybně náleží i právo volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), a to potud, pokud v řízení před nimi byly respektovány ústavní zásady plynoucí především z Listiny základních práv a svobod (její hlavy páté); porušení těchto zásad Ústavní soud neshledal. Z takto vyložených důvodů jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale též - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem (§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.), jak ve výroku tohoto rozhodnutí se stalo. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 4. 11. 1997