III.ÚS 3302/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti doc. RNDr. Jana Kubeše, CSc., zastoupeného Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou, se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025, č. j. 21 Cdo 2302/2024-864, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. října 2023, č. j. 19 Co 405/2023-807, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. června 2022, č. j. 33 C 53/2018-663, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Stěžovatel podal proti vedlejší účastnici žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhal upuštění od neoprávněného zásahu do jeho osobnosti, odstranění následků těchto zásahů, veřejné omluvy, náhrady újmy ve výši 300 000 Kč a poskytnutí dalších náhrad. Stěžovatel odvozoval tyto nároky od šikanózního jednání vedlejší účastnice, které následovalo po jeho návratu na pracoviště po vyhraném sporu o neplatnost výpovědi.

2. Stěžovatel před obecnými soudy neuspěl. Okresní soud žalobu zamítl (I. až VIII. výrok). Krajský soud toto rozhodnutí ve věci samé potvrdil (I. výrok). Nejvyšší soud následně odmítl dovolání proti rozhodnutí krajského soudu jako nepřípustné (II. výrok). Obecné soudy rozhodly, že opatření vedlejší účastnice nepředstavovala šikanu, diskriminaci ani neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele - a to ať už jde o umístění jeho pracovny, úpravu vyučovaných předmětů nebo například jeho nezařazení do státnicových komisí. Všechna tato opatření totiž měla legitimní, racionální a prokazatelný základ v provozu fakulty, jejích předpisech či rozpočtových a kapacitních omezeních.

II. Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti všem třem rozhodnutím obecných soudů. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 13, čl. 15 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Stěžovatel označil napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Obecné soudy neodůvodnily svá rozhodnutí přesvědčivě a nevypořádaly se s rozhodnými námitkami. Krajský soud převzal závěry okresního soudu bez vlastní úvahy a reakce na odvolací námitky. b) Okresní soud nevyslechl stěžovatele a krajský soud jej vyslechl pouze ohledně jeho pocitů z jednání vedlejší účastnice, a nikoli ohledně zásahů a jejich následků. c) Stěžovatel byl dlouhodobě přemístěn do zanedbané a izolované pracovny mimo katedru, kde probíhaly stavební práce. Na katedře však byly volné kanceláře a toto opatření bylo uplatněno pouze proti stěžovateli a bez objektivního zdůvodnění. d) Stěžovatelova osobní korespondence včetně výplatní pásky byla ukládána do volně přístupných společných prostor katedry. e) Vedlejší účastnice odebrala stěžovateli výuku klíčových vědeckých předmětů, nutila jej hradit si výzkum ze svého, nezařadila ho do státnicových komisí, přidělila mu záměrně nekvalitní techniku a omezila jeho možnost jezdit na mezinárodní konference. f) Vedlejší účastnice neoprávněně zakázala stěžovateli vedlejší pracovní poměr v podobě víkendové výuky na jiné vysoké škole. Stěžovateli byl dvakrát snížen osobní příplatek bez zákonného odůvodnění a platového výměru. Krajský soud výslovně uznal protiprávnost tohoto snížení, ale odmítl v tom spatřovat zásah do stěžovatelových osobnostních práv. g) Nejvyšší soud odmítl dovolání po více než roce a půl z ryze formalistických důvodů - konkrétně kvůli nevymezení dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tím upřednostnil drobné logické či formulační nedostatky před materiálním obsahem podání. h) Soudy posoudily jednotlivé zásahy izolovaně a ignorovaly usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 401/2021, podle něhož i zákonné úkony mohou představovat zneužití výkonu práva a protiprávní šikanu. Opatření vedlejší účastnice byla schopná snížit vážnost stěžovatele, byla uplatňována jen vůči němu a způsobila mu výraznou újmu. i) Soudy zatížily rozhodnutí rozporem mezi důkazy a skutkovými závěry a ignorovaly klíčové důkazní návrhy - konkrétně důkazy prokazující zákaz vedlejší činnosti, požadavek na úhradu 2 000 EUR, nepřidělení pracovny, odepření účasti na konferencích a státnicových komisích.

III. Posouzení ústavní stížnosti

4. Ústavní soud dospěl k závěru, že - až na výjimku uvedenou v bodu 12 - jsou splněny předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud se proto soustředil na podstatu tohoto řízení, tedy zda obecné soudy ústavně souladným způsobem nevyhověly stěžovatelově žalobě na ochranu osobnosti.

5. Posouzení důvodnosti žaloby přísluší zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

6. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. Obecné soudy stěžovateli řádně vysvětlily, z jakých skutkových okolností vycházely, jakými právními východisky se při posuzování případu řídily a proč stěžovateli nevyhověly. Ústavní soud se proto vyjádří k jeho námitkám jen stručně.

7. Ústavní soud nesouhlasí s námitkou, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněná [námitka a)]. Okresní soud odůvodnil své závěry mimořádně podrobně a srozumitelně a ve svém rozhodnutí přehledným a pečlivým způsobem reagoval na vznesené námitky. Za protiústavní přitom nelze označit ani odůvodnění rozhodnutí krajského soudu. Pokud se totiž vyšší soud ztotožní se závěry a odůvodněním rozhodnutí nižšího soudu, může své rozhodnutí odůvodnit stručněji a více vycházet z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí vyššího soudu však musí být i tehdy zřejmé, že se soud zabýval všemi podstatnými otázkami a řádně reagoval na vznesené námitky (podrobněji například rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva uvedená v usnesení sp. zn. III. ÚS 2372/25, bod 12). Tyto požadavky rozhodnutí krajského soudu jednoznačně splňuje. Krajský soud se v něm vyjádřil ke všem uplatněným nárokům (body 15 až 21) i stěžovatelovým námitkám a dalším otázkám (body 13, 14 a 22).

8. Ústavní soud neshledal protiústavním to, jak obecné soudy přistoupily k výslechu stěžovatele [námitka b)]. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem okresního soudu, podle něhož nebylo nutné provádět výslech stěžovatele, protože "skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci byly prokázány jinak, tedy jinými již provedenými důkazy" a protože se stěžovatel podrobně vyjádřil "ke všem svým tvrzením, [...] ke všemu, co uvedla protistrana a i k provedenému dokazování" (bod 18 jeho rozhodnutí). Ústavní soud proto nepovažuje za protiústavní, že okresní soud výpověď stěžovatele neprovedl (bod 18 jeho rozhodnutí) nebo že jej krajský soud údajně nevyslechl ohledně všech aspektů případu (bod 11 rozhodnutí krajského soudu).

9. Důvodem k zásahu Ústavního soudu není ani namítané přemístění stěžovatele do jiné pracovní místnosti [námitka c)]. V řízení bylo podle soudů prokázáno, že v rozhodné době nebyla na katedře žádná volná kancelář a stěžovatelova původní pracovna byla obsazená. Stěžovateli přidělená kancelář byla standardně, prostorně a kvalitně vybavená a běžně ji užívali proděkani fakulty. Jakmile se v sídle katedry uvolnila kancelář, byl do ní stěžovatel po necelém roce přestěhován. Ani u řady různých kateder nebylo neobvyklé, že se jednotlivé pracovny nenachází vedle sebe nebo v těsném sousedství. Stěžovatel přitom sám dříve jako vedoucí katedry dobrovolně užíval pracovnu v jiném patře a jiné části budovy než ostatní členové katedry. Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy nepovažuje toto dočasné a odůvodněné opatření v dané situaci za šikanózní či jinak protiprávní (body 15 a 18 rozhodnutí krajského soudu a zejména bod 22 a dále body 29, 30 a 54 rozhodnutí okresního soudu).

10. Obecné soudy se ústavně souladným způsobem vypořádaly s otázkou doručování pošty stěžovateli [námitka d)]. Doručování pošty probíhalo podle soudů v souladu s dlouhodobou praxí na katedře, kdy sekretářka ukládala zásilky do uzamčené katedrové knihovny, která je přístupná pouze členům katedry. Tento závěr vyplývá i z výpovědí stěžovatelem zmíněných svědků. Výplatní pásky jsou zaměstnancům již řadu let doručovány elektronicky. Doručování pásky v listinné podobě bylo prováděno na žádost stěžovatele. Pokud mu tento způsob doručování nevyhovoval, mohl kdykoli přejít na elektronický způsob doručování (bod 15 rozhodnutí krajského soudu a především body 23 a 52 a dále body 30 a 44 rozhodnutí okresního soudu). Stěžovatel nic z toho ve své stížnosti nijak konkrétně nezpochybnil.

11. Ústavní soud neshledal, že by organizační a technická opatření vedlejší účastnice představovala šikanu či omezování akademických svobod stěžovatele [námitka e)]. Změna vyučovaných předmětů a nezařazení do státnicových komisí byly schváleny ještě před stěžovatelovým návratem a v dalších termínech již stěžovatel řádně zařazen byl. Námitka o omezování účasti na konferencích či upírání vědeckých prostředků byla podle soudů vyvrácena tím, že stěžovatel patřil k nejvíce finančně podporovaným vědeckým pracovníkům na katedře. K neproplacení některých výdajů došlo podle soudů z důvodu stěžovatelova nedodržení univerzitních předpisů pro schvalování a vyúčtování pracovních cest a překladů. Tvrzení o přidělení nekvalitní techniky nemá oporu v důkazech (především body 21, 24, 37, 38, 53, 56, 57, 63 rozhodnutí okresního soudu, body 14 až 15 a bod 21 rozhodnutí krajského soudu a bod 24 rozhodnutí Nejvyššího soudu).

12. Ve vztahu k otázkám zákazu vedlejšího pracovního poměru a snížení osobního příplatku Nejvyšší soud odmítl dovolání jako vadné [námitky f) a bod 21 jeho rozhodnutí]. Dovolání totiž podle něj neuvádělo, od jaké ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se krajský soud při řešení těchto otázek odchýlil. Stěžovatel tento závěr v ústavní stížnosti řádně nezpochybnil. Neodkázal na žádnou konkrétní pasáž dovolání, která by tuto zákonnou náležitost obsahovala, a ani nenamítl, že ji v dovolání uvedl (strana 9 ústavní stížnosti). Ústavní soud tedy v tomto rozsahu nepovažuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za protiústavní. Ústavní stížnost proti rozhodnutím nižších soudů je v rozsahu těchto otázek podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu nepřípustná (např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 60 až 61, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1729/21, bod 11; I. ÚS 3113/20, bod 14).

13. Stěžovatel neprokázal ani to, že by Nejvyšší soud pochybil ve zbylém rozsahu svého rozhodnutí [námitka g)]. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí srozumitelně uvedl, z jakých různých zákonných důvodů stěžovatelovo dovolání odmítl (bod 2 rozhodnutí), a následně toto své hodnocení přehledně odůvodnil (body 8 až 24 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ústavní soud nepovažuje jeho rozhodnutí za protiústavní - a to ani z hlediska délky dovolacího řízení. Soudní spis byl Nejvyššímu soudu podle tvrzení stěžovatele postoupen v srpnu 2024 a rozhodnutí bylo vydáno v srpnu 2025. Tato doba se nijak nevymyká délce řízení v jiných obdobných věcech a nemá vliv na věcnou správnost závěrů.

14. Ústavní soud nepovažuje závěr o neexistenci neoprávněného zásahu do stěžovatelovy osobnosti za protiústavní ani z hlediska namítané nutnosti komplexního posouzení celé situace [námitka h)]. Soudy přiléhavě dovodily, že pokud se posuzuje chování zaměstnavatele jako celek, nelze k závěru o jeho šikanózním charakteru dospět v situaci, kdy každé jednotlivé opatření mělo legitimní, racionální a prokazatelný základ v operativním řízení fakulty, v jejích vnitřních předpisech či v objektivních rozpočtových a kapacitních omezeních (především body 50, 86 a 94 rozhodnutí okresního soudu, bod 14 rozhodnutí krajského soudu a bod 20 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Soudy zároveň řádně odůvodnily, proč není stěžovatelem zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu přiléhavé, a proč tedy na jejich závěrech nic nemění (bod 14 rozhodnutí krajského soudu a bod 20 rozhodnutí Nejvyššího soudu).

15. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí není ani namítaný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry či údajné opomenutí klíčových důkazních návrhů [námitka i)]. Obecné soudy provedly v dané věci mimořádně rozsáhlé dokazování, v jehož rámci detailně prověřily všechny stěžovatelovy námitky a konfrontovaly je se svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy. Soudy neprovedly pouze ty důkazní návrhy, které byly nadbytečné či nesouvisející s předmětem řízení, což ve svých rozhodnutích řádně a přezkoumatelně vysvětlily (zejména body 18, 34, 47 a 48 rozhodnutí okresního soudu, bod 10 rozhodnutí krajského soudu a bod 17 rozhodnutí Nejvyššího soudu).

IV. Závěr

16. Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu