III.ÚS 334/12
V PLATNOSTI- NS 6 Tdo 380/2010
- ÚS III.ÚS 334/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po vyčerpání všech efektivních procesních prostředků. Soud se opřel o princip subsidiarity, podle něhož ústavní stížnost může být podána až po využití všech předchozích opravných prostředků. Návrh byl považován za nepřípustný, protože nebylo napadnuto rozhodnutí posledního procesního orgánu. Soud vysvětlil, že zásah do práv nemůže být opraven, pokud nebyl předem využit poslední dostupný prostředek.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2009 sp. zn. 1 T 7/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2012, brojí navrhovatel proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jímž měl být porušen - v jeho trestní věci - princi rovnosti účastníků řízení před soudem; navrhovatel se přitom nemůže smířit s trestem sedmi let odnětí svobody za trestný čin, který údajně nespáchal. Ústavní stížnost podal navrhovatel bez právního zastoupení advokátem; uvádí, že mu žádný advokát nebyl ustanoven, určen ani doporučen. Ze své úřední činnosti Ústavní soudu zjistil, že navrhovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, proti němuž podal v mezidobí řádný i mimořádný opravný prostředek. Navrhovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto již usnesením ze dne 22. 4. 2010 ve věci sp. zn. 6 Tdo 380/2010. Zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti tak zjevně navrhovateli již marně uplynula, a proto nemělo v dané věci smysl jej vyzývat k odstranění vad podání, jež musí být Ústavním soudem nevyhnutelně odmítnuto. Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh navrhovatele odmítnout. Z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se - nadto - podává, že ústavní stížnost vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, pakliže by z řízení o ústavní stížnosti byla právě rozhodnutí o opravných prostředcích, včetně mimořádných vyňata; tím by totiž - podle jeho názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další). Tomu pak zásadně odpovídá, že nebylo-li ústavní stížností napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, případně i dovolacího, jež byla v dané věci vydána, ústavní stížnost trpí právě vyloženým deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. února 2012 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.