III.ÚS 335/15
V PLATNOSTI- KS Brno 54 Co 1041/2011-203
- OS Jihlava 5 EC 174/2010
- ÚS III.ÚS 335/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti, která se domáhala zrušení rozhodnutí obecných soudů kvůli tvrzenému porušení jejího práva na nestranný a nezávislý soud podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soud uvedl, že stěžovatelka měla plné procesní právo, včetně možnosti využít dovolání jako opravného prostředku, a že její námitky se týkaly věcné nesprávnosti, nikoli porušení ústavních práv. Rozhodnutí obecných soudů bylo založeno na přiměřeně podrobném odůvodnění, které nevykazuje ústavněprávní vady. Ústavní stížnost byla proto považována za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti KRYF, s. r. o., se sídlem v Jihlavě, Červený Kříž 260, zastoupené JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 12. 6. 2012 č. j. 54 Co 1041/2011-203 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 7. 2011 č. j. 5 EC 174/2010-173, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv a svobod zaručených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Jihlavě shora označeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 999 600 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu v části úroků z prodlení. Krajský soud v Brně ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 29 Cdo 3528/2012 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými a právními závěry obecných soudů; namítá, že vedlejší účastník užíval vozidla k soukromé potřebě a soudy pochybily, jestliže neposuzovaly nastalou situaci jako nájem dopravního prostředku a nepřihlédly k ustanovením zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Tím vytvořily stav právní nejistoty pro veškeré podnikatelské subjekty, které se dostanou do obdobné situace. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a uplatnila i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného. Svým obsahem je ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi. Obecné soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny; ani Ústavní soud neshledává, že by rozhodnutí obecných soudů mohla být identifikována s výkladovým (hmotněprávním) excesem z doktrinárních či judikatorních standardů, což jediné - není-li věcná správnost referenčním kritériem jeho přezkumu - by mohlo být významné. Především na přiměřeně podrobná a výstižná odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu lze - v rovině podústavní - v úplnosti odkázat. Dlužno připomenout, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že vedlejší účastník vozidla k soukromé potřebě neužíval, přičemž tento skutkový závěr je z hledisek ústavněprávního přezkumu udržitelný. Stěžovatelčiny námitky proti právnímu posouzení věci se odvíjejí z odlišné skutkové verze, a již proto postrádají ústavněprávní relevanci. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány. Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl. Ačkoli stěžovatelka petitem své ústavní stížnosti nenapadla rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež v jejich věci bylo též vydáno, nevyvozoval odtud - za této situace - Ústavní soud jí nepříznivé důsledky vzhledem k tomu, že dovolací soud nerozhodl věcně.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. června 2015 Jan Musil v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.