III.ÚS 335/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2025, č. j. 3 Tdo 765/2025-1463, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. října 2024, č. j. 5 To 80/2024-1416, a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. srpna 2023, č. j. 4 T 14/2019-1260, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 4 T 14/2019, vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným z návodu k přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že v období před komunálními volbami (kde působil jako volební manažer jednoho z hnutí) navedl druhého obžalovaného (známého recidivistu), aby zapálil automobil užívaný jedním z kandidátů, k čemuž dne 25. 9. 2018 došlo. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku, a k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě záznamů telefonních hovorů, které učinil druhý obžalovaný z vazební věznice (ve vazbě byl v souvislosti s jiným trestním řízením). Soud zároveň vyvrátil obsáhlou obhajobu, jejíž podstatou mělo být spiknutí politiků a orgánů činných v trestním řízení ve snaze stěžovatele trestně postihnout. Uvedené záznamy byly podle soudu pořízeny zákonnou cestou v rámci standardní spolupráce policejních orgánů, přičemž nic nenasvědčuje snaze o obcházení zákona. Podle soudu nešlo o odposlechy (§ 88 trestního řádu), neboť monitorování hovorů vězňů je součást podmínek výkonu vazby, o čemž byl druhý obžalovaný výslovně poučen a stvrdil tuto skutečnost podpisem. Sám se dokonce o možnosti monitorování hovorů zmiňuje ve svých telefonátech (o některých věcech proto nehovoří přímo). Zároveň jako zkušený recidivista mohl předpokládat, že věznice nemá kapacity monitorovat všechny hovory, což je obecně pravdou, avšak v té době byl již tento obžalovaný v "hledáčku" policie i v souvislosti s projednávaným skutkem. Nerozhodná je z hlediska použitelnosti těchto důkazů rovněž skutečnost, že spoluobžalovaný byl po čase z vazby propuštěn pro její nezákonnost. Ta byla dovozena nikoliv od počátku trestního řízení, nýbrž s ohledem na vývoj důkazní situace. Nejvyšší soud již v minulosti připustil obecnou použitelnost takových záznamů jako důkazu v trestním řízení (rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 1149/2020).

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ani krajský soud neshledal v postupech policie nic nezákonného, a to včetně opatření záznamů telefonních hovorů z věznice. K opatření těchto záznamů došlo na základě zákonného zmocnění (§ 13a odst. 5 zákona o výkonu vazby). Podle soudu je nutné vyvažovat míru zásahu soukromí s nutností ochrany veřejného zájmu. Závažnost projednávaného skutku přitom nelze bagatelizovat. Rodina poškozeného vnímala skutek (tehdy neznámého pachatele) jako závažnou hrozbu, k níž navíc došlo krátce před volbami, k jejichž kriminálnímu ovlivňování již v Ch. v minulosti docházelo (včetně vraždy). Na zákonnost pořízení těchto důkazů nemělo vliv ani pozdější propuštění spoluobžalovaného z vazby. Krajský soud dále vytknul okresnímu soudu, že jeho obsáhlé úvahy ohledně stěžovatelova motivu jsou z větší části nepodloženými domněnkami a je třeba přiznat, že motiv činu zůstává sporný. Jelikož však motiv není obligatorním znakem daného trestného činu, není taková skutečnost důvodem pro změnu rozhodnutí o vině.

4. Proti rozsudku usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Při posuzování námitek o procesní nepoužitelnosti opatřených telefonních záznamů odkázal Nejvyšší soud na své starší usnesení sp. zn. 11 Tdo 298/2022. Vězeňská služba má zákonnou licenci k monitoringu telefonních hovorů, proto nemůže jít o nezákonně získaný důkaz. Na tento monitoring se neuplatní úprava získávání odposlechů podle § 88 trestního řádu. Při vyvažování zasaženého soukromí a chráněného veřejného zájmu je nutné zdůraznit, že tento druh monitoringu je "sledované" osobě známý, což jej od jiných druhů zásahů do soukromí diametrálně odlišuje. Zároveň soudy řádně vyhodnotily, že uvedený skutek nebyl jen "běžným" vandalismem zasahujícím pouze majetkovou sféru poškozených.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy závěry o vině opřely o nezákonně pořízené důkazy. Závěr o zákonné licenci vězeňské služby k nahrávání všech hovorů podle stěžovatele pomíjí zákaz obcházení postupu stanoveného v trestním řádu a tím i princip proporcionality. Podmínka přiměřenosti není splněna při srovnání míry zásahu do soukromí se závažností této trestné činnosti. Trestní řád upravuje specifický postup pro zisk procesně použitelného důkazu v podobě odposlechu. Tento postup nelze obcházet. Trestní řád nepředvídá možnost použít odposlech získaný jiným způsobem. Nelze přijmout závěr, že by ochrana soukromí vězněných osob byla zcela vyprázdněna, a to bez jakýchkoliv garancí přiměřenosti postupu státních orgánů. Ostatně k podobnému závěru dospěl v minulosti i Nejvyšší soud (usnesení sp. zn. 11 Tdo 298/2022). Dále stěžovatel namítá, že soudy nepřijatelně dovodily závažnost skutku, ačkoliv pro takové určení by měla být relevantní pouze trestní sazba stanovená zákonodárcem, který má k takovému určení legitimitu. Navíc v dané věci nikdy nebyl prokázán domnělý politický motiv žalovaného skutku, čemuž odpovídá i právní kvalifikace. Opírají-li soudy o tento údajný motiv své klíčové závěry, je podle stěžovatele nutné jej prokázat stejně jako obligatorní znaky dané skutkové podstaty.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Těžiště stěžovatelových námitek tvoří tvrzení o neústavním užití záznamů telefonních hovorů jeho spoluobžalovaného. S těmito námitkami se však soudy řádně vypořádaly a Ústavní soud v jejich úvahách a závěrech neshledal nic neústavního. Jak správně uvedl Nejvyšší soud, k monitoringu hovorů vazebně vězněných osob má vězeňská služba zvláštní zákonnou licenci podle § 13a odst. 5 zákona o výkonu vazby, podle nějž "nejde-li o telefonáty s osobou uvedenou v § 13 odst. 3 nebo § 14 odst. 9 nebo § 26 odst. 6, je Vězeňská služba oprávněna seznamovat se formou odposlechu s telefonáty uvedenými v odstavcích 1 a 2 a pořizovat jejich záznam". K tomu je nutné doplnit, že uvedenými privilegovanými osobami jsou obhájce a sociální pracovník. Ústavní soud již v minulosti posuzoval ústavní konformitu takto široce pojaté výjimky z jinak přísné ochrany čl. 13 Listiny a dospěl k závěru o její neproblematičnosti (viz usnesení ze dne 4. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 2889/19). V nálezové judikatuře dospěl k totožnému závěru, šlo-li o monitoring korespondence vězněných osob podle § 13 uvedeného zákona (viz nález ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3647/10). Uvedená zákonná licence nesmí být zneužita k jiným účelům (čl. 4 odst. 4 Listiny), k čemuž však v dané věci nedošlo (jedním z účelů tohoto opatření je nepochybně potírání kriminality vězněných osob).

9. Lze-li legitimně pořizovat záznamy telefonátů, neshledává Ústavní soud žádný důvod, aby takové záznamy nemohly být použity jako důkaz v trestním řízení (tím by naopak došlo k popření hlavního smyslu této zákonné úpravy). Ostatně za důkaz v trestním řízení "může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci" (§ 89 odst. 2 trestního řádu). Výjimku tvoří jen důkazy získané nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§ 89 odst. 3 trestního zákoníku). Nelze tedy přisvědčit ani tvrzení, že by všechny důkazy získané v rozporu se zákonem byly bez dalšího procesně nepoužitelné (viz bod 61 nálezu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2824/21). V dané věci obecné soudy žádné porušení zákona neshledaly a Ústavní soud nemůže tomuto závěru cokoliv vytknout.

10. Přisvědčit nelze ani stěžovatelově námitce o "obcházení" obecné úpravy získání odposlechů podle § 88 a násl. trestního řádu. Ústavní soud přisvědčuje názoru Nejvyššího soudu, že oba druhy "sledování" komunikace vykazují podstatné rozdíly v míře jejich tajnosti, resp. u monitoringu telefonátů vězněných osob nelze o tajnosti z podstaty věci hovořit (k hovorům se užívá přístroj vězeňské služby, která o monitoringu předem informuje každého vězněného, což tento následně stvrdí podpisem). To sice neznamená, že by vězněná osoba ztrácela právo na soukromí a se všemi takto získanými informacemi (včetně např. intimních) mohl stát libovolně nakládat, avšak Ústavní soud neshledává důvod, aby takto získané informace nemohly sloužit jako důkaz v trestním řízení.

11. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou neproporcionality takového postupu ve srovnání se závažností předmětné trestné činnosti. Vzhledem k výše uvedené povaze monitoringu telefonátů a specifické povaze vězeňského prostředí (resp. jeho smyslu spočívajícím v ochraně společnosti před kriminalitou a zajištěním účelu trestního řízení) si podle Ústavního soudu lze jen stěží představit natolik bagatelní trestný čin, aby bylo možné získání klíčových důkazů o jeho spáchání prostřednictvím tohoto monitoringu považovat za nepřiměřené. Opačné závěry nevyplývají ani ze stěžovatelem dovolávaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 298/2022. Dále nelze odhlédnout od toho, že stěžovatel není ten, jehož soukromí bylo tímto postupem narušeno, a to ani nepřímo (spoluobžalovaný telefonoval se svou manželkou).

12. Odmítnout je nutné i ostatní v ústavní stížnosti uplatněné námitky. Svévoli soudů nelze spatřovat v tom, že stěžovatelův skutek označily za závažný, přestože za jeho spáchání hrozí relativně mírný trest. Většina skutkových podstat zahrnuje široké spektrum různě závažného a společensky škodlivého jednání. Jelikož se soudům nepodařilo prokázat stěžovatelův motiv (pochybení okresního soudu, který motiv dovozoval toliko na základě svých domněnek, napravil krajský soud), byl jeho skutek kvalifikován podle nejpříznivější právní kvalifikace. To však soudům nebránilo vyhodnotit kontext a důsledky takového jednání. Podle § 38 a 39 trestního zákoníku šlo naopak o jejich povinnost.

13. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu