III.ÚS 336/06
V PLATNOSTI- KS Ústí 9 Co 818/99-89
- OS Louny 12 C 629/96-313
- KS Ústí 9 Co 319/2005-344
- ÚS III.ÚS 336/06
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, včetně dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, pokud není vyčerpáno všechno obecnoprávní řízení. Závěr byl podložen principem subsidiarity, podle něhož Ústavní soud nemůže rozhodovat dříve, než dovolání bude vyřízeno. Soud také upozornil, že stížnost lze podat vždy v případě, že dovolání bude odmítnuto.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ A. H. a b/ J. H., zastoupených JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 2. 2006, č.j. 9 Co 319/2005-344, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 12. 2004, č.j. 12 C 629/96-313, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že předmětem sporu je dohoda o převodu členských práv a povinností "k bytu č. 37 v Lounech, Palackého ulici čp. 2494", již uzavřela dne 3. 10. 1994 Marie Zúbková se stěžovateli (jako nabyvateli), jejíž platnost v řízení před obecnými soudy proti stěžovatelům napadly úspěšně osoby, které se ohlásily jako právní nástupci jmenované převodkyně. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 4. 6. 1999, č.j. 12 C 629/96-65, žalobě o určení neplatnosti této dohody vyhověl, Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 4. 2000, č.j. 9 Co 818/99-89, rozsudek soudu prvního stupně zrušil (s právním názorem ohledně aktivní legitimace žalobců), a soud prvního stupně pak rozsudkem ze dne 1. 11. 2002, č.j. 12 C 629/96-202, žalobu zčásti zamítl a zčásti řízení o žalobě zastavil. Odvolací soud usnesením ze dne 25. 9. 2003, č.j. 9 Co 195/2003-280, rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení s (procesním) názorem, že na straně žalobců se jednalo o nerozlučné společenství (§ 91 odst. 2 o.s.ř.). Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 3. 12. 2004, č.j. 12 C 629/96-313, určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností je neplatná, a Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 2. 2006, č.j. 9 Co 319/2005-344, tento rozsudek soudu prvního stupně (ve věci samé) potvrdil. Obě posledně uvedená rozhodnutí obecných soudů napadli v řízení před nimi žalovaní ústavní stížností, ve které namítají existenci procesních vad, jimiž řízení před obecnými soudy podle jejich názoru trpí v podobě a intenzitě, jež dosahují ústavněprávní roviny. Z šetření u Okresního soudu v Lounech se Ústavnímu soudu dostalo zjištění, že dne 13. 4. 2006 podali stěžovatelé proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení "§ 237 odst. odst. 1 písm. b/, příp. c/ o.s.ř.", a které je obsahově (ve smyslu uplatnění rozhodných námitek) v podstatě identické s ústavní stížností, o niž zde jde. O dovolání dosud Nejvyšší soud nerozhodl. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/). Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Podle § 43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení); to neplatí pro dovolání, které může být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení (dovolacího soudu). Stěžovatel tedy není povinen vyčerpat procesní prostředek, jímž je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanskoprávní věci, které může být přípustné jen za splnění podmínek stanovených v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Jinak je tomu v případě dovolání, přípustného podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.; to je "procesním prostředkem", který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není samozřejmě splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě případného kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (dovolání). Jinak řečeno, o ústavní stížnosti nemůže být věcně rozhodnuto dříve, než zahájené řízení o dovolání bylo skončeno; ostatně i z toho, že stěžovatelé je podali, lze usuzovat, že předpokládají možnost odstranění namítaného zásahu do jejich práv již v rámci dovolacího řízení. Principům subsidiarity ústavněprávního přezkumu neodpovídá, aby ústavní stížnost byla věcně posouzena dříve, než o dovolání rozhodl dovolací soud. Z toho plyne, že zahájení (a trvání) řízení o dovolání, jež nebylo skončeno, překáží zásadně tomu, aby ústavní stížnost mohla být hodnocena jako přípustná. To je evidentní zejména v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (jež bylo dovolateli ohlášeno), a má místo i v případech dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jestliže dovolatelé uplatnili zde způsobilé dovolací důvody. Konformně názorům, vyjádřeným v obdobných věcech již kupříkladu v usneseních Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 137/02, sp. zn. I. ÚS 227/03 nebo sp. zn. III. ÚS 194/05 a dalších, dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji ve shodě s tím, co bylo výše předznačeno, soudcem zpravodajem podle citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl. Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele v jejich právech nepoškozuje, neboť podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tak by tomu bylo i v případě, že by dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto jako nepřípustné proto, že dovolacím soudem nebyly shledány ani podmínky přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2006 Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj