Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 337/13

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2013-05-07 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2013:3.US.337.13.1

OS Sokolov 12 C 79/2012-52
→
ÚS III.ÚS 337/13

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyly splněny podmínky pro její přijetí. Stížnost se týkala nároku na zaplacení částky z reklamní smlouby, která byla výsledkem nesouhlasu s rozhodnutím soudu o její neplatnosti. Soud uznal, že stížnost nevyjadřuje zjevně neopodstatněný návrh, ale založený na věcné nesprávnosti rozhodnutí. Ústavní soud proto usnesením bez jednání stížnost odmítl, protože nebyly splněny podmínky pro přezkum.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Rychetského a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BEZREKLAMKY, s. r. o., se sídlem Praha 8 - Karlín, Křižíkova 332/1, zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Praha 8, Karolinská 661/4, proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 11. 2012 č. j. 12 C 79/2012-52, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označeným rozsudkem obecného soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a legitimní očekávání dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo svobodně podnikat dle článku 26 odst. 1 Listiny, a aby z tohoto důvodu toto rozhodnutí zrušil. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 22. 11. 2012 č. j. 12 C 79/2012-52 zamítl žalobu stěžovatelky (žalobkyně), kterou se po žalovaném domáhala zaplacení 2 290 Kč ze smlouvy o propagaci reklamní plochy na jeho vozidle, neboť ji shledal neplatnou dle ustanovení § 49a občanského zákoníku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti okresnímu soudu vytýká chybný výklad předmětu rozhodné smlouvy, nesprávné určení rozsahu její neplatnosti, provedení s věcí nesouvisejících důkazů, nerespektování rozhodnutí obecných soudů v jejích obdobných věcech, a konečně tvrdí, že byla upřednostněna ochrana spotřebitele na její úkor. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ve vztahu k povaze projednávané věci je především namístě zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05 a další). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci však splněny nejsou. Stěžovatelka své námitky identifikuje s tvrzením (pouhé) věcné nesprávnosti meritorního rozhodnutí soudu a nepřípustně je spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což mu - ani v obecné poloze - nepřísluší. Aniž by se mohl uchýlit k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném - adekvátně odůvodněném - rozhodnutí shora předjímaný kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez jednání usnesením odmítl.