III.ÚS 3394/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatele HRKLOMI družstvo, se sídlem Družstevní 402, Hranice, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo nám. 37, Uničov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 17. září 2025, č. j. KSOL 16 INS 4976/2023-B211, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci jako účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Vůči stěžovateli (dále také jen jako "insolvenční dlužník") bylo v roce 2023 zahájeno insolvenční řízení. V rámci soupisu a ocenění věcí patřících do majetkové podstaty dlužníka byly vypracovány znalecké posudky oceňující zajištěné a nezajištěné věci ve vlastnictví stěžovatele (areál v Hranicích a areál ve Starém Jičíně). Proti znaleckým posudkům podal stěžovatel námitky, protože měl za to, že posudky jsou nepřezkoumatelné a nesprávné, cena vyčíslená znalcem je podhodnocená. Námitky podal rovněž proti soupisu majetkové podstaty, který byl dle jeho mínění neúplný a nesprávný, insolvenční správce neprovedl řádně inventuru dlužníkova majetku.

2. V napadeném usnesení insolvenční soud rozhodl o námitkách tak, že zpochybňované znalecké posudky jsou v souladu se zákonem vhodným podkladem pro zpeněžování majetkové podstaty dlužníka (výrok I) a že námitky dlužníka proti těmto znaleckým posudkům nejsou důvodné (výrok II). Dále insolvenční soud stanovil insolvenčnímu správci podmínky pro prodej nemovitého majetku v dražbě (výrok III). Jelikož proti usnesení insolvenčního soudu vydanému v rámci dohlédací činnosti není odvolání přípustné (§ 91 insolvenčního zákona), stěžovatel ho napadá ústavní stížností.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a k zásahu do práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.

4. Insolvenční soud nevypořádal řádně námitky stěžovatele ke znaleckým posudkům. Výrokem II napadeného rozhodnutí rozhodl pouze o námitkách ze dne 11. 8. 2025 (na č.

1. B189), v odůvodnění se však vyjádřil i k námitkám stěžovatele ze dne 23. 5. 2025. Ty se vztahovaly ke znaleckým posudkům, které ve výroku I označil za souladné se zákonem. Ve skutečnosti se zákonností a správností znaleckých posudků soud podrobněji nezabýval, odkázal pouze na vyjádření znalce, tím došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele; nemovitosti budou nyní zpeněženy výrazně pod cenou. Dochází ke znehodnocení majetku a zjevnému zneužívání práva ustanovenou insolvenční správkyní.

5. Stěžovatel také namítá, že v průběhu celého insolvenčního řízení dochází k opakovanému porušování základních práv stěžovatele. Insolvenční soud přistupuje ke stěžovateli a k insolvenční správkyni v rozporu se zásadou rovnosti (stanovení odlišných lhůt pro vyjádření aj.). Tím je porušováno právo na spravedlivý proces.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

8. Ústavní soud předesílá, že k přezkumu rozhodnutí insolvenčních soudů vydaných v rámci jejich dohlédací činnosti, se Ústavní soud vzhledem k jejich specifičnosti staví značně rezervovaně (viz např. usnesení sp. zn. II.ÚS 865/25, sp. zn. III. ÚS 3210/23, či sp. zn. I. ÚS 505/23). Právě povaha dohlédací činnosti odůvodňuje omezení přípustnosti odvolání proti rozhodnutím vydaným v jejím rámci a je i důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/17, sp. zn. I. ÚS 2380/17 či sp. zn. II. ÚS 1335/20).

9. Stěžovatel argumentuje především tím, že napadené rozhodnutí nevypořádalo řádně jeho námitky proti znaleckým posudkům, postup insolvenčního soudu a insolvenčního správce v celém insolvenčním řízení odporují zákonu a zasahují do jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel však pouze opakuje námitky, které v rámci různých podání (námitky, podněty k výkonu dohlédací činnost aj.) již v insolvenčním řízení opakovaně formuloval a zpochybňoval jimi znalecké posudky a následně i realizaci zpeněžení jimi oceněného majetku (jak vyplývá z insolvenčního rejstříku). Z ústavní stížnosti ani z napadeného rozhodnutí neplynou žádné okolnosti, které by nasvědčovaly, že ve stěžovatelově věci jsou dány natolik mimořádné důvody, které by ospravedlňovaly zásah Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí, proti němuž není z výše předestřených důvodů přípustný opravný prostředek.

10. Způsob, jakým se insolvenční soud vypořádal s námitkami stěžovatele, i rozsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, jsou zcela přiměřené kontextu věci a úloze insolvenčního soudu při dohlédací činnosti, a to bez ohledu na to, že formálně byly námitky stěžovatele ve výroku napadeného rozhodnutí nesprávně označeny. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně dovodil, ústavněprávní požadavky na rozsah odůvodnění mají ze své podstaty v rámci dohlédací činnosti podstatně jiný standard než například při rozhodování soudu ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 505/23., bod 10). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nicméně jednoznačně vyplývá, že insolvenční soud se stěžovatelovými námitkami náležitě zabýval. Pokud insolvenční soud odkazuje na podrobné vyjádření znalecké kanceláře (ze dne 26. 6. 2025 na č. l. č.l. B 181/3-5), lze to považovat za zcela přiléhavé, neboť není na soudu, aby se vyjadřoval k otázkám vyžadujícím odborné znalosti. Vypořádání námitek vypracované znaleckou kanceláří lze nadto považovat za podrobné a přesvědčivé.

11. Ústavní soud z insolvenčního rejstříku také zjistil, že napadené rozhodnutí je pouze jedním z celé řady rozhodnutí insolvenčního soudu vydaných ve složité anabázi insolvenčního řízení stěžovatele. V něm bylo opakovaně rozhodováno jak o samotném úpadku stěžovatele, tak o celé řadě dílčích otázek podstatných pro průběh insolvenčního řízení včetně zproštění funkce stávající insolvenční správkyně nebo posouzení úplnosti a správnosti soupisu majetkové podstaty. Lze tedy konstatovat, že řada námitek stěžovatele již byla v insolvenčním řízení (i opakovaně) posuzována a dostalo se jim náležité pozornosti (často i na úrovni odvolacího přezkumu).

12. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, spisového materiálu dostupného v insolvenčním rejstříku a obsahu napadeného rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.

13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu