Ústavní soud · Usnesení

III.ÚS 340/97

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 1997-11-20 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a) · ECLI:CZ:US:1997:3.US.340.97

  1. MS Praha 17 Co 149/97-121
  2. MS Praha 17 Co 194/97-121
  3. ÚS III.ÚS 340/97
Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl návrh na přezkoumání rozhodnutí soudu o výživném pro nezletilé děti. Stěžovatel se domáhal zrušení povinnosti přispívat na výživu, kterou považoval za nesrovnatelnou se svými možnostmi. Soud se opřel o § 26 odst. 3 a § 85 odst. 2 zákona o rodině, podle nichž soudy přihlíží k možnostem povinného a potřebám dětí. Závěrem bylo uznáno, že rozhodnutí nebylo založeno na náhodném rozhodnutí soudce, ale na důkazech a zákonném hodnocení.

Rubrum

III. ÚS 340/97-10 ČESKÁ R E P U B L I K A USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele L.M., zastoupeného advokátkou JUDr. E.S., o návrhu ze dne 12. září 1997, t a k t o :

Výrok

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel domáhal přezkoumání postupu Městského soudu v Praze ve věci určení výživného pro nezletilé děti a zrušení Jeho rozsudku č. j. 17 Co 149/97-121, ze dne 27. května 1997. Uvedl, že mu byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilých dětí částkami, které neodpovídají jeho skutečným možnostem a uložená povinnost je tak v hrubém rozporu jak se zákonem o rodině tak s čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 32 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod. Poukázal také na své přesvědčení, podle něhož zákon o rodině nemá pro stanovení žádné meze, a proto při určení výživného záleží pouze na momentálním rozpoložení soudce, jak rozhodne. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.]. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 9 P 40/92 bylo zjištěno, že rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 194/97-121, ze dne 27. května 1997, byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, jímž byl stěžovatel zavázán přispívat na výživu nezletilých dětí zvýšeným výživným od 1. září 1995 částkou 1.200,- Kč pro nezletilou L., částkou 1.100,- Kč pro nezletilou V., a rozsudek, vztahující se k úhradě dlužného výživného ve splátkách. Změněn byl pouze výrok o dlužném zvýšeném výživném za dobu od 1. ledna 1995 do 31. května 1997. Rozsudek byl odůvodněn důkazy o rozsahu potřeb nezletilých dětí a o možnostech a schopnostech obou rodičů na zajištění těchto potřeb, a tedy na zajištění nejpříznivějších podmínek pro zdárný vývoj nezletilých, přispívat (§ 26 odst. 3, § 85 odst. 2 zák. o rodině). Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v řízení o výživném a ve svých rozhodnutích dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, když po provedeném dokazování a hodnocení důkazů uložily stěžovateli povinnost přispívat na zvýšené potřeby nezletilých dětí zvýšeným výživným s účinností od 1. září 1995. Konečně je třeba uvést, že pro určení výše výživného, odpovídajícího schopnostem a možnostem povinného a potřebám oprávněných (§ 26 odst. 3 a § 85 odst. 2 zák. o rodině) soudy, tak jak jim ukládá § 132 obč. soudního řádu, provedené důkazy zhodnotily podle své Úvahy, jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Proto nebylo shledáno, že by určily rozsah vyživovací povinnosti stěžovatele "na základě momentálního rozpoložení soudce", jak ve stížnosti navrhovatel uvedl. Meze vyživovací povinnosti, o nichž stěžovatel v návrhu uvádí, že zákonem o rodině nejsou dány, jsou určeny právě výše citovanými ustanoveními zákona o rodině,-tj. § 26 odst. 3, podle něhož soud při rozhodování o právech a povinnostech rodičů k nezletilým dětem přihlíží k tomu, aby byly zajištěny co nejpříznivější podmínky pro jejich zdárný vývoj, a § 85 odst. 2, který ukládá rodičům přispívat na výživu dětí podle svých schopností a možností. Pro výše uvedená zjištění a konstatování byla stížnost, jako zjevně neopodstatněná, v souladu s § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta.

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně 20. listopadu 1997 JUDr. Pavel Holländer soudce zpravodaj

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.