III.ÚS 347/99
V PLATNOSTI- MS Praha 29 Co 266/96-44
- NS 2 Cdon 416/97-64
- ÚS III.ÚS 347/99
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Návrh byl považován za zjevně neopodstatněný, protože Nejvyšší soud již vysvětlil nepřípustnost dovolání. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Soud nezabýval věcnou stránkou sporu, protože stížnost nebyla podána včas.
Rubrum
III. ÚS 347/99 Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 30. září 1999 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti Ing. I. S., zastoupeného JUDr. P. N., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1999, č. j. 2 Cdon 416/97-64, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1996, č. j. 29 Co 266/96-44, (29 Co 409/96) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. května 1996, č. j. 20 C 534/95-20, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Návrhem, podaným k Ústavnímu soudu dne 15. července 1999, se stěžovatel domáhal zrušení výše označených rozhodnutí soudů, vyslovení, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo a svoboda a odložení jejich vykonatelnosti. Uvedl, že podle jeho přesvědčení došlo postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 k porušení zákazu, daného čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to v řízení o výkon rozhodnutí, následně pak k zásahu do práv, zakotvených v čl. 11 odst. 3, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Soudy I. a II. stupně a také Nejvyšší soud odmítly stěžovateli poskytnout právní ochranu, a tak jednaly v rozporu s čl. 4 a pravděpodobně i s čl. 10 Ústavy. V odůvodnění ústavní stížnosti dále popsal okolnosti, které označil za rozhodné pro předmětné řízení, vyjádřil své stanovisko ke lhůtám pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům a vyslovil se k závěru, učiněnému Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. dubna 1999, dle něhož dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítne. Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1999, č. j. 2 Cdon 416/97-64, zásah do práv stěžovatele, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, když posouzení důvodnosti dovolání podle § 239 odst. 2 občanského soudního řádu je řešením otázky naléhavosti sjednocování interpretace jednoduchého práva (tj. práva, jež disponuje nižším stupněm právní síly než ústavní zákony a mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy) a nikoli řešení otázky důvodnosti namítaného porušení hmotného, respektive procesního práva. S ohledem na uvedené je návrh, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl, návrhem zjevně neopodstatněným. Pokud jde o ústavní stížnost proti rozsudkům soudu I. a II. stupně, ta byla podána nepochybně po lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když z obsahu usnesení Nejvyššího soudu č. j. 2 Cdon 416/97-64 bylo konstatováno, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci již 14. února 1997, ústavní stížnost byla podána 15. července 1999. K názoru stěžovatele na běh lhůty k podání ústavní stížnosti a k jeho výkladu pojmu "vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje" je třeba uvést, že jestliže Nejvyšší soud shledal nepřípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. rozhodnutí Městského soudu v Praze (usnesení Ústavního soudu ve věci I. ÚS 22/93, sv. 3 Sbírky nálezů a usnesení, str. 311 a násl.). Pro výše uvedené byl návrh v celém rozsahu odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 1999
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.