III.ÚS 35/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kyprým, advokátem, sídlem Kameníčkova 1114/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2025 č. j. 7 Tdo 757/2025-3302, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2025 č. j. 6 To 49/2024-3134 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2024 č. j. 3 T 12/2021-2857, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu

1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uznal stěžovatele vinným ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu (§ 21 odst. 1 trestního zákoníku) spáchaného dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství (§ 23 trestního zákoníku). Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou, trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích, včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, komisionářské smlouvy, smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace - na pět let. Současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené (České republice) 9 215 710 Kč. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ve veřejném zasedání zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

3. Podle stěžovatele obecné soudy nezohlednily vztah mezi právnickou osobou a jejími zástupci a postupy při zpracování daňových přiznání. Stěžovatel nebyl statutárním orgánem, ani jím nebyl zmocněn k vedení účetnictví a podávání daňových přiznání. Zkrátit daňovou povinnost nemůže ten, kdo předložil účetní doklad osobě odpovědné za jeho zpracování. Stěžovatel byl uznán vinným za roli "doručovatele" daňových dokladů nikoli však účetní, která rozhodovala o zaúčtování a uplatnění daňových odečtů. Toho si byl vědom vrchní soud, který nevyloučil podíl dalších osob (bod 45 usnesení). Námitkami stěžovatele se nezabýval ani Nejvyšší soud. Podle stěžovatele jde o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním závěrem o jeho vině.

4. Městský soud neprovedl navržené důkazy - výslech statutárních zástupců - pro jejich nedostupnost, což podle stěžovatele není relevantní důvod. Tím byla porušena zásada ústnosti a bezprostřednosti, kdy svědek byl vyslechnut pouze zahraničním policejním orgánem, nikoli soudem.

5. Podle stěžovatele je projevem libovůle obecných soudů, byla-li mu uložena povinnost zaplatit náhradu škody. Tvrdí, že nebyla respektována základní povinnost daňového práva rozlišit mezi podáním daňového přiznání a vyměřením daně jejím správcem, proti kterému neměl stěžovatel možnost brojit. K tíži stěžovatele nemůže jít ani skutečnost, že vyměřená daňová povinnost nebyla uhrazena.

6. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud konstatoval porušení jeho základních práv a napadená rozhodnutí zrušil.

III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných, než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úkolem je zkoumat a posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle.

9. Z napadeného rozsudku se podává, že řízení před městským soudem se původně týkalo dalších tří osob. Z procesních důvodů (urychlení projednání věci) byla řízení o dalších obžalovaných vyloučena k samostatným řízením (sp. zn. 3 T 2/2024 a sp. zn. 3 T 3/2024), která byla v době vydání napadeného rozsudku městského soudu pravomocně skončena (dvě osoby byly obžaloby zproštěny, třetí uznána vinnou). Na základě provedeného dokazování městský soud uzavřel, že stěžovatel, ačkoli nebyl statutárním orgánem ani nedisponoval žádným formálním zmocněním, se prezentoval jako zástupce obchodní korporace a jednal za ni. Předkládal faktury, o jejichž vadách byl informován účetní, která je na základě pokynů stěžovatele zakládala do účetnictví. V některých případech, obrátila-li se na statutárního zástupce, dostávalo se jí zpětně reakce právě přes stěžovatele. Městský soud považoval obhajobu za nevěrohodnou poté, kdy se nepotvrdilo tvrzení o nátlaku na stěžovatele, a následně i po náhlé změně předchozí obhajoby. Vydával-li se stěžovatel za poslíčka faktur za stavební práce, nebylo prokázáno, že by byly uvedené práce provedeny. Nebyl nalezen nikdo, kdo by faktury předával respektive, že by je kdo vystavoval. Stěžovatel tak doručoval fiktivní faktury, na jejichž základě byl nárokován odpočet daně z přidané hodnoty. Do účetnictví stěžovatel dále dodal faktury za jím zorganizované přeprodeje automobilů, které však neexistovaly (pouze jedno vozidlo bylo dohledáno v Japonsku). O náhradě škody rozhodl městský soud na základě judikatury Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 8. 1. 2014 sp. zn. 15 Tdo 902/2013).

10. Vrchní soud v odvolacím řízení doplnil a zčásti zopakoval dokazování, aniž by zjistil, že městský soud se v řízení dopustil jakéhokoli závažného pochybení při hodnocení věci a posouzení viny stěžovatele. Zmínil-li vrchní soud ve svém odůvodnění možnou účast dalších osob (bod 45), učinil tak s ohledem na hodnocení neexistence důvodů pro mimořádné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby.

11. Z napadených rozhodnutí je patrné, jak bylo provedeno dokazování a jak byly provedené důkazy zhodnoceny. Velmi podrobně byly popsány výslechy svědků a provedené listinné důkazy, z nichž vyplývá skutečné konání stěžovatele, které se snažil v průběhu řízení bagatelizovat a marginalizovat. V řízení nevznikly rozpory, natož extrémní, které by představovaly porušení základních práv stěžovatele. Extrémní exces spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zejména by šlo o situaci, kdy by hodnocení důkazů a skutkové závěry byly ve vnitřním rozporu (zjevný faktický omyl či logický exces), jestliže by skutková zjištění vůbec neměla obsahovou spojitost s důkazy, nebo jestliže z provedených důkazů nevyplývala při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení, anebo by skutková zjištění byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů (například usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Taková situace v projednávané věci nenastala, kdy mezi provedenými důkazy a právním hodnocením je logická vazba.

12. Za opomenuté je možné považovat takové důkazy předložené procesní stranou, jejichž provedení obecný soud věcně neadekvátně zamítl, zcela opomenul nebo v odůvodnění meritorního rozhodnutí nezohlednil. Neprovedení navrženého důkazu je možné pouze tehdy, nemá-li tvrzená skutečnost relevantní souvislost s předmětem řízení, nemá-li navržený důkaz vypovídací potenci nebo jde-li o důkaz nadbytečný, tedy kdy určité tvrzení již bylo v dosavadním řízení ověřeno nebo vyvráceno.

13. Důvody neprovedení navržených důkazů městský soud vysvětlil v bodech 73-75, kdy výslechy vyhodnotil jako nadbytečné. Uvedl přitom, že navržení svědkové byli vyslechnuti v rámci mezinárodní právní pomoci mimo Evropskou unii policejním orgánem, výpovědi však nemohly být pro stěžovatelův nesouhlas použity, poskytly však informaci o relevanci takového výslechu.

14. Podle § 240 odst. 1 trestního zákona se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dopustí "Kdo ve větším rozsahu zkrátí ...". Postavení subjektu tohoto trestného činu tedy není vázáno na jeho formální postavení v obchodní korporaci, pachatelem může být kdokoli, kdo se dopustí jednání, které trestní zákoník definuje jako trestný čin. To současně znamená, že "subjekt daně a pachatel tohoto trestného činu nemusí být totožný, nelze proto zaměňovat daňovou nebo jinou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně nebo jiné povinné platby (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. 5 Tdo 1219/2019)" (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s 3121). V projednávané věci bylo prokázáno jednání stěžovatele, které naplnilo znaky trestného činu (čl. 39 Listiny), a proto byl uznán vinným, přestože dle vlastního hodnocení byl "jen" zástupcem obchodní korporace. Obecné soudy nepominuly ani ustanovení civilního a finančního práva, nepřijaly-li interpretaci předestřenou stěžovatelem, a neporušily tím jeho základní práva a svobody.

15. Jde-li o výrok o náhradě škody, z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy touto otázkou dostatečně zabývaly a vypořádaly se s ní ústavně konformním způsobem, a proto lze na jejich podrobná odůvodnění odkázat.

16. Stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky zpochybňuje závěry obecných soudů a předkládá vlastní výklad rozhodných okolností, přestože v řízení vyšlo najevo, že stěžovatel dodáváním fiktivních faktur, případně faktur na fiktivní věci, sám vybočil z mezí zmocnění k zastupování obchodní korporace. V takovém aktivním jednání stěžovatele rozhodně nelze spatřovat vinu statutárních zástupců nebo účetní společnosti. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel nebyl jen "poslíčkem", ale konatelem protiprávních úkonů, kdy předkládal faktury a vyžadoval jejich založení do účetnictví obchodní korporace.

17. Stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.

18. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu