III.ÚS 350/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem, se sídlem Dolní náměstí 679/5, Jablonec nad Nisou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2025, č. j. 4 Tdo 947/2025-1019, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2025, sp. zn. 44 To 185/2025, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. března 2025, sp. zn. 3 T 58/2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že po konfrontaci s poškozenou ohledně její nevěry ji opakovaně a silně napadl a znemožňoval jí útěk z bytu, během útoku si její zranění fotil a následně ji zamknul ve svém pokoji. Poškozená se pokusila z okna pomocí prostěradla "slanit" a spadla na betonový povrch ve vnitrobloku, kde byla objevena dalšími osobami. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců a dále mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. V rámci hlavního líčení strany označily za nesporné všechny skutečnosti uvedené v obžalobě s výjimkou otázky stěžovatelovy příčetnosti. Po provedení dokazování dospěl soud k závěru, že stěžovatelovy rozpoznávací a ovládací schopnosti nebyly v době činu vymizelé. Návykové látky užíval stěžovatel pouze rekreačně, takže nemohly vést ke stavu nepříčetnosti. Dokazováním byla vyloučena i tzv. paradoxní reakce (stav, kdy nadužívání uklidňujících léků vede naopak k nárůstu agrese). Celé jeho jednání nese znaky racionálního a vědomého chování. Během dlouhotrvajícího útoku si opakovaně fotil poškozenou (s rozpětím 37 minut), následně si vzal její mobilní telefon a zamkl ji v pokoji, schoval klíč a odešel do lékárny pro další léky. To podle soudu (a znalkyň) vylučuje ztrátu ovládacích schopností a je projevem specifické osobnosti stěžovatele. Po příjezdu policistů (vše je natočené na videu) působí stěžovatel lucidně (mírně intoxikován), před policisty si bere další léky, které jej ještě více uklidňují, stále je však schopen normálně komunikovat (byť vulgárně). Obžalovaný se sice nacházel pod vlivem léků (to soud zohlednil při výměře trestu), avšak byl příčetný. Za uvedené důkazní situace zamítl soud důkazní návrhy (na výslech druhého policisty a stěžovatelova ošetřujícího lékaře) pro nadbytečnost.

3. Proti výroku o trestu rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil výrok rozsudku obvodního soudu o trestu a sám nově stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců. Městský soud nepovažoval za nutné doplňovat dokazování. Obhajoba předložila den před konáním hlavního líčení znalecký posudek z oblasti psychologie. V něm se však znalec od svého oboru opakovaně odchýlil a vyjadřuje se k otázkám, které mu nepřísluší posuzovat (včetně otázek právních). Navíc konzultantem při zpracování posudku byl stěžovatelův ošetřující lékař, což je rovněž nepřípustné. Z provedených důkazů vyplývá, že požití léků nemělo na stěžovatelovo jednání žádný rozhodující vliv (velké množství si jich navíc vzal až po příjezdu policistů).

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal žádný relevantní rozpor. Soudy řádně vysvětlily, že stěžovatelovo chování nebylo podstatným způsobem (trestněprávně relevantním) ovlivněno užitými léky (navíc z velké části až po činu). Zároveň soudy řádně vysvětlily nadbytečnost dalšího dokazování. Provedené důkazy jsou jednoznačné a bezrozporné.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že soudy odmítly obhajobou předložené důkazní návrhy, a to bez řádného odůvodnění. Stěžovatel navrhoval výslech znalce a ošetřujícího lékaře, který mohl zaprvé zpochybnit nesprávné závěry znalkyň a zadruhé vysvětlit soudu své vlastní závěry o možném ovlivnění stěžovatele psychoaktivními látkami. Neprovedením takového důkazu soud fakticky stěžovateli odepřel možnost se účinně hájit. Otázka vlivu léků a osobnosti stěžovatele byla pro rozhodnutí zcela klíčová. Soud nemůže takový důkazní návrh odmítnout pro nadbytečnost, neprovedl-li již dostatečné důkazy k vyřešení dané otázky. Dále stěžovatel zopakoval svou obsáhlou obhajobu ohledně rozporů v jednotlivých znaleckých posudcích. Soudy přitom upřednostnily vědecky nepodložené závěry znalkyně před objektivními daty. Nadále přetrvávající pochybnosti pak soudy ignorovaly.

6. V doplnění ústavní stížnosti, doručeném Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2026, stěžovatel zopakoval některé argumenty z ústavní stížnosti a doplnil k nim, že v mediálním prostoru se objevily informace zpochybňující kvalitu znalecké činnosti MUDr. Léblové. To podle stěžovatele potvrzuje, že jeho námitky vůči znaleckému zkoumání nebyly zjevně nepodložené. I ve stěžovatelově věci existovaly konkrétní a podložené pochybnosti o správnosti závěru znalců.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.

8. Jde-li o otázku přípustnosti ústavní stížnosti, omezuje se rozsah přezkumu Ústavního soudu pouze na rozhodnutí (resp. výroky rozhodnutí), proti nimž se účastník řízení řádně bránil dostupnými procesními prostředky (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel v daném trestním řízení sice podal odvolání, avšak pouze proti výroku o trestu. Proto Ústavní soud nemůže vyhovět ústavní stížnosti v části směřující proti výroku o vině. V této části musel ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Uvedené se musí dále projevit rovněž v rozsahu posuzovaných námitek. Nemá-li Ústavní soud možnost zrušit výrok o vině, postrádá jakéhokoliv smyslu, aby posuzoval námitky týkající se otázky stěžovatelovy (ne)příčetnosti, neboť tato otázka je z hlediska průběhu řízení o ústavní stížnosti uzavřena.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Většina stěžovatelových námitek je obecnou polemikou zpochybňující správnost závěru soudů o stěžovatelově příčetnosti. Jak je výše vysvětleno, této otázce se Ústavní soud věnovat nemůže. Jelikož je však kritérium zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností relevantní rovněž při ukládání trestu (srov. např. § 40 trestního zákoníku), zaměřil se Ústavní soud dále na to, jak se s otázkou aplikace tohoto kritéria soudy vypořádaly. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími shledal, že k žádnému porušení stěžovatelových ústavních práv nedošlo.

11. Těžištěm stěžovatelových námitek je tvrzení o existenci důvodných pochybností ohledně jeho příčetnosti (v důsledku požitých léků). K tomu je nutné uvést, že soudy k závěru o existenci takových pochybností nedospěly. Seznámily se s obsahem všech důkazů, provedly jejich podrobné hodnocení a dospěly k závěru, že žádný z důkazů nepotvrzuje závěr o významném ovlivnění stěžovatelova vědomí léky. Jejich závěry jsou logické a úplné (viz body 18 a 21 usnesení Nejvyššího soudu, body 9 a 10 rozsudku městského soudu a bod 34 rozsudku obvodního soudu). K tomu je třeba doplnit, že příčetnost pachatele se presumuje (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 3 Tdo 637/2020), není-li dostatečným způsobem zpochybněna. K takovému zpochybnění však nestačí pouhé tvrzení obžalovaného.

12. K roli znaleckého zkoumání a jeho hodnocení trestním soudem při posuzování příčetnosti se Ústavní soud nedávno obsáhle vyjádřil v usnesení ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. III. ÚS 548/25 (pro úplnost Ústavní soud doplňuje, že ve zmíněném řízení byl rovněž podstatný střet odborných názorů MUDr. Léblové a MUDr. Žukova, tehdy v roli znalce). Na jeho obsáhlé závěry lze stěžovatele odkázat. Z důvodu stručnosti postačí připomenout, že v českém ústavním systému je to pouze soud, kdo kriticky hodnotí všechny provedené důkazy, včetně znaleckých posudků, a je jeho pravomocí (a odpovědností) vynést po takovém hodnocení konečný meritorní závěr. Tomu odpovídá povinnost se s obsahem důkazů prostřednictvím přezkoumatelných úvah vypořádat. Nikdy není přijatelné, aby tento úkol na sebe přebírali znalci. V dané věci se soudy těmto principům nezpronevěřily. K otázce zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností bylo provedeno znalecké zkoumání, avšak byly shromážděny i další relevantní důkazy (velmi podrobně zachycující stěžovatelovo chování při činu a krátce po něm). Ty soudy řádně vyhodnotily a dospěly k logickému a důkazy podloženému závěru, že stěžovatel byl příčetný. Argumentuje-li stěžovatel "objektivním" měřením množství účinných látek v jeho krvi, je tento důkaz z hlediska žalovaného skutku (a posuzování příčetnosti při něm) v podstatě irelevantní, neboť bylo mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že stěžovatel požil značné množství léků až po činu (stejně jako byly prokázány jejich zklidňující účinky nastupující krátce poté). Pouze z této skutečnosti však nelze bez dalšího dovozovat důvodné pochybnosti o stěžovatelově stavu v době činu. Ve zbytku lze odkázat na relevantní závěry soudů o délce, promyšlenosti a organizovanosti stěžovatelova jednání.

13. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, podle které měl odvolací soud pochybit, neprovedl-li jako důkaz obhajobou předložený znalecký posudek. Odvolací soud se s uvedeným posudkem nejprve sám seznámil (což představuje ústavně konformní postup, jak uvedl Nejvyšší soud v bodě 21 napadeného usnesení) a logicky vyhodnotil jeho provedení jako nadbytečné, tedy nepřinášející pro rozhodnutí v dané věci nic podstatného. Hlavními důvody, minimalizujícími důkazní "hodnotu" takového posudku, bylo opakované překročení toho, k čemu byl znalec oprávněn se vyjádřit, a dále přibrání stěžovatelova ošetřujícího lékaře jako konzultanta. V takovém odůvodnění odmítnutí provedení důkazu nespatřuje Ústavní soud žádné pochybení. Všechny soudy se dále shodly, že otázka stěžovatelovy příčetnosti byla již dostatečně prokázána souborem ostatních důkazů.

14. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že jako relevantní námitku nemohl vzít stěžovatelův (ničím konkrétním neodůvodněný) poukaz na "pochybnosti" ohledně činnosti MUDr. Léblové, údajně vyplývající z dokumentární televizní série.

15. Lze tedy uzavřít, že soudy se možností stěžovatelova ovlivnění léky a jejího případné vlivu na uložený trest (viz zejména bod 10 rozsudku městského soudu) řádně zabývaly a v jejich úvahách či závěrech neshledal Ústavní soud žádné pochybení. Uložený trest přitom nelze, zejména s ohledem na průběh skutku a způsobený následek, považovat za nepřiměřený.

16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti výroku o vině rozsudku obvodního soudu musel Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu