III.ÚS 3538/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Smékala, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. srpna 2019 č. j. 8 Afs 122/2019-57 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2019 č. j. 6 Af 23/2015-91, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") ze dne 19. 4. 2013 č. j. 2300703/13/2002-24801-108447 byla stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 a uloženo penále. Stěžovatel podal proti platebnímu výměru odvolání, kterému správce daně částečně vyhověl rozhodnutím z 31. 7. 2014, zohledňujícím výdaje vztahující se k dílčímu základu daně, uvedl však, že příjem stěžovatele z prodeje konkrétní nemovitosti není osvobozen od daně dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen "zákon o daních z příjmů"), neboť nemovitost není rodinným domem vzhledem k tomu, že stěžovatel k bydlení užíval jen třetinu plochy nemovitosti, ve zbytku šlo o nebytové prostory. Příjem není osvobozen ani dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, protože mezi koupí a prodejem nemovitosti neuplynulo pět let.

3. Rozhodnutí správce daně napadl stěžovatel odvoláním, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 6. 2. 2015 č. j. 6774/15/5200-10422-705050 zamítl a rozhodnutí správce daně potvrdil.

4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji rozsudkem ze dne 6. 2. 2019 č. j. 6 Af 23/2015-91 zamítl. Městský soud uvedl, že předmětem převodu nebyl rodinný dům, ale objekt určený pro sportovní účely označený jako "Kuželna", podmínka pro osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů tedy nebyla splněna. Doba mezi nabytím a prodejem nemovitosti stěžovatelem nepřesáhla pět let, a proto nebyla splněna ani podmínka pro osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů.

5. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 8. 2019 č. j. 9 Afs 122/2019-57 zamítl. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil se závěry krajského soudu, a dodal, že skutečnost, že předmětná nemovitost byla užívána předně pro sportovní účely, plyne z kolaudačního rozhodnutí ze dne 15. 2. 1988, kterým bylo povoleno užívání stavby "vybudování šaten a rekonstrukce kulečníkové dráhy". Dle hospodářské smlouvy ze dne 30. 11. 1983 se objekt svěřuje trvalému uživateli k tělovýchovným účelům. V kupní smlouvě ze dne 20. 6. 2005 je objekt označen jako "kuželna" a zároveň se smlouvou zřizuje věcné břemeno užívání "kuželny a šaten". Dle protokolu o zahájení daňové kontroly ze dne 2. 4. 2012 stěžovatel uvedl, že v prostorách předmětné nemovitosti provozuje podnikatelskou činnost. Dle znaleckého posudku č. 3723-193-09 vyhotoveného 9. 12. 2009 Ing. Kroupou se objekt skládá ze dvou částí; z kuželny s příslušenstvím a ze soukromé části, kterou představují dva pokoje s příslušenstvím. U zatřídění budovy pro potřeby ocenění uvedl "budovy pro sport". Na základě výzvy ze dne 30. 5. 2012 stěžovatel výslovně uvedl: "Provozovna Kuželna zaujímá celkovou plochu 350 m2, z toho 20 m2 slouží pro osobní potřebu." V dodatečném vyjádření ze dne 23. 7. 2012 naopak uvedl, že veškeré prostory užíval k bydlení. Do protokolu o místním šetření ze dne 26. 10. 2012 stěžovatel k dotazu na vyjasnění rozporů uvedl, že výlučně k bydlení užíval dvě místnosti, sklady a sklep o ploše 35 až 45 m2; kuchyň a sociální zařízení užíval společně s hosty kuželny. Správce daně ve zprávě o kontrole daně z příjmů fyzických osob vypočetl, že stěžovatel k osobní potřebě užíval 28,36 % plochy nemovitosti. Katastrální úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "katastrální úřad") dle oznámení ze dne 23. 4. 2013 provedl u nemovitosti opravu chyby v údajích katastru nemovitostí a zapsal způsob využití "stavba občanského vybavení".

II. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podle § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se má za to, že právo k věci bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem, je-li zapsáno do veřejného seznamu. Takovým seznamem je i katastr nemovitostí. Stěžovatel zdůrazňuje, že jednal v úmyslu prodat svůj objekt bydlení a pořídit za něj bydlení nové, navíc šlo o objekt bydlení zapsaný "od koupě do prodeje ze strany stěžovatele v katastru nemovitostí". Za utržené prostředky z prodeje nemovitosti pořídil stěžovatel nové bydlení. Podmínky stanovené v § 4 odst. 1 písm. a) a n) zákona o daních z příjmů tak byly splněny.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i postup předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 369/01 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu běžného zákona v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další].

9. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel shora předestřené námitky uplatnil již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně souladným způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že městský soud i Nejvyšší správní soud v napadených rozhodnutích řádně a podrobně objasnily, že předmětná nemovitost není rodinným domem a neodpovídá definici uvedené v § 2 písm. a) vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, podle které je rodinný dům stavbou pro bydlení, ve které více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé rodinné bydlení a je k tomuto účelu určena. Stěžovatel však fakticky obýval méně než polovinu plochy nemovitosti, a z formálního ani materiálního pohledu nejde o rodinný dům.

10. Má-li stěžovatel za to, že v řízení bylo prokázáno, že šlo o objekt bydlení, nelze této jeho námitce přisvědčit. Městský soud vycházel ve svých závěrech ze znaleckých posudků založených ve správním spise, z protokolu z místního šetření a zejména z výpovědi svědkyně Lenky Hájkové, která v nemovitosti bydlela spolu se stěžovatelem, z nichž vyplývá, že většina místností byla užívána stěžovatelem spolu s uživateli kuželkářských drah, tedy že nešlo o výlučné užívání k bydlení, naopak tyto prostory sloužily pro provoz kuželkářských drah, tedy v podstatě pro podnikatelskou činnost stěžovatele, který v těchto prostorách mimo jiné provozoval hostinskou činnost. Proti poměru užívání podlahové plochy, jak byl správcem daně vymezen v protokolu o místním šetření v rámci daňové kontroly za zdaňovací období roku 2009, se stěžovatel přitom nikterak nevymezoval. Městský soud vzal také v úvahu následný postup katastrálního úřadu, který opravil chybný údaj ohledně způsobu využití poté, kdy dospěl k závěru, že zapsaný způsob využití bydlení neodpovídá listinám, které byly katastrálnímu úřadu předloženy.

11. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s námitkou stěžovatele, že správce daně měl dle § 3 písm. b) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vycházet z údajů zapsaných v katastru nemovitostí, konkrétně z údaje o způsobu využití stavby, kde bylo uvedeno "bydlení". Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že správce daně takovou povinnost neměl, neboť způsob využití nemovitosti nepatří mezi závazné údaje pro právní jednání (§ 20 téhož zákona a contrario). Údaj o způsobu využití byl původně v katastru nemovitostí zapsán chybně a v době rozhodování vedlejšího účastníka byl již v katastru nemovitostí opraven. Také těmto závěrům nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.

12. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí ústavně souladným způsobem uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Stěžovatel toliko polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich aplikací § 4 odst. 1 písm. a) a b) zákona o daních z příjmů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. března 2020 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu