III.ÚS 354/04

Rubrum

III. ÚS 354/04 Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele E. D., a. s., zastoupeného Mgr. E. H. advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2002 č. j. 5 A 130/2000-51 a rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 9. března 2004 č. j. 4177/2003/63/O-2575/03, t a k t o :

Výrok

Návrh se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci, přičemž s poukazem na blíže rozvedené výhrady tvrdil, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž uvedl, že vůči citovanému rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj [jímž bylo bez současného vrácení věci správnímu orgánu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí zrušeno rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, odboru územního rozhodování, č. j. 130656/99/OUR/V/Kos, ze dne 11. února 2000 (ve věci umístění stavby a povolení výjimky pro řešení dopravy v klidu)] podal dne 2. června 2004 "z opatrnosti" správní žalobu dle zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů. Současně se dovolával aplikace ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s tím, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly stran návrhu splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem, umožňující následné posouzení jeho věcné opodstatněnosti. V této souvislosti nemohl odhlédnout v předmětné věci od toho, že stěžovatel využil možnosti podat vůči rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 9. března 2004 č. j. 4177/2003/63/O-2575/03 jím zmíněný žalobní návrh. Dle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. stanoví, že Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Z procesního postupu stěžovatele vyplývá, že uplatněním správní žaloby dle zák. č. 150/2002 Sb. realizoval své oprávnění podat opravný prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jím došlo k zahájení soudního řízení v rámci správního soudnictví, přičemž je třeba zdůraznit, že ochrana ústavně zaručených základních práv v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být a je úkolem celé soustavy orgánů veřejné moci (čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR). Na základě svého žalobního návrhu přitom může stěžovatel dosíci ochrany, které se domáhá návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem. V důsledku principu subsidiarity ústavní stížnosti v kontextu se skutečností, že stěžovatel opravný prostředek, o němž bylo zahájeno soudní řízení, podal, nebylo lze se potom za naznačených okolností zabývat tvrzeným podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele, resp. zvažovat možnost aplikace § 75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (srov. obdobně kupř. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 339/01 in: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 23, č. 33, str. 383; nález ve věci sp. zn. II. ÚS 193/94; tamtéž, Sv. 5, č. 19, str. 159; usnesení ve věci sp. zn.

IV. ÚS 35/04 ze dne

10. června 2004, nepublikováno). Proto byl návrh stěžovatele jako nepřípustný usnesením odmítnut [§ 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona]. Pro úplnost se dodává, že totožné rozhodovací důvody dopadají i na tu část návrhového petitu, v němž stěžovatel požadoval zrušení vpředu označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na což nemůže mít vliv ani jím namítaná skutečnost, že právním názorem v něm vysloveným, s nímž se neztotožňuje, jsou (byly) v dané věci správní orgány při svém rozhodování vázány.

Poučení

Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2004