III.ÚS 3567/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti stěžovatelky Areál Zákolany, s. r. o., se sídlem Zákolany 103, Zákolany, zastoupené Mgr. Jiřím Maškem, advokátem se sídlem Pod Všemi svatými 427/17, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2025, č. j. 22 As 13/2025-121, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Úřadu evropského veřejného žalobce, se sídlem 11 Avenue John F. Kennedy, 1855 Lucemburk, Lucembursko, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí ("napadený rozsudek"). Tvrdí, že jím účastník porušil čl. 36 odst. 1, a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

2. Evropská pověřená žalobkyně jednající jménem Úřadu evropského veřejného žalobce ("Úřad") uplatnila v červnu 2021 své evokační právo podle čl. 27 Nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. 10. 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce ("nařízení EPPO"). Proti stěžovatelce bylo následně zahájeno trestní stíhání. Rozhodnutím podle čl. 35 a čl. 36 ve spojení s čl. 10 odst. 3 písm. a) nařízení EPPO poté stálá komora Úřadu rozhodla o zahájení trestního stíhání u vnitrostátního soudu, načež evropská pověřená žalobkyně podala proti stěžovatelce obžalobu ke Krajskému soudu v Praze.

3. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se stěžovatelka následně domáhala, aby Městský soud v Praze ("městský soud") uložil Úřadu vydat v její věci rozhodnutí podle čl. 25 odst. 3 písm. a), čl. 34 a čl. 39 nařízení EPPO ve lhůtě 7 dnů. Městský soud však žalobu odmítl. Úřad podle něj totiž ve stěžovatelčině věci nevystupoval jako vykonavatel veřejné správy, ale jako orgán činný v trestním řízení, jehož postup může být podroben přezkumu pouze v trestním soudnictví.

4. Usnesení městského soudu stěžovatelka napadla kasační stížností. Tu však Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka trvala na své argumentaci z řízení před obecnými soudy. Z čl. 42 odst. 1 ve spojení s třetím odstavcem bodu 87 recitálu nařízení EPPO podle ní vyplývá oprávnění domáhat se přezkumu nečinnosti Úřadu před vnitrostátním soudem, a to žalobou proti nečinnosti. Totéž podle stěžovatelky vyplývá z usnesení předsedy Tribunálu ze dne 17. 3. 2025 ve věci T-509/24 R, bodu 31, a veřejně dostupných dokumentů z legislativního procesu předcházejícího přijetí nařízení EPPO.

6. Stěžovatelka namítla, že správní soudy měly překlenout nedostatek české úpravy soudního řízení správního za užití zásady rovnocennosti a efektivity. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu k náhradě škody způsobené porušením práva Unie, kde podle ní bylo postupováno obdobně.

7. Nejvyšší správní soud se podle stěžovatelky dostatečně nevypořádal s těmito námitkami. Napadený rozsudek se opírá o rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 8. 4. 2025 ve věci C-292/23, Úřad evropského veřejného žalobce. Ten se však týká výkladu první věty čl. 42 odst. 1 nařízení EPPO, aniž by se věnoval bodu 87 recitálu téhož nařízení. Nejvyšší správní soud tudíž zcela přešel klíčový argument, na kterém její kasační stížnost stála. Recitál zachycuje výklad nařízení EPPO evropským zákonodárcem a při absenci ustálené judikatury Soudního dvora EU je potřeba z něj vycházet.

8. Stěžovatelka má za to, že napadený rozsudek se účelově nevypořádal s námitkou ohledně aplikace zásady efektivity. Nesprávně přitom podle něj interpretoval rozsudek ve věci C-292/23. Ten totiž podle ní předpokládá incidenční přezkum až jako subsidiární prostředek ochrany, přičemž unijní zákonodárce do třetího odstavce bodu 87 recitálu nařízení EPPO vepsal subjektivní právo stěžovatelky domáhat se nápravy prostřednictvím žaloby proti nečinnosti. Incidenční řízení není podle stěžovatelky účinným prostředkem nápravy podle čl. 47 Listiny základních práv EU. Stěžovatelce totiž nenabízí nástroj, jak trestní soud přimět, aby nestranně rozhodl o námitce nečinnosti Úřadu. V trestním řízení totiž neplatí dispoziční zásada a trestní soud tak není návrhem stěžovatelky vázán.

9. Zásada efektivity je podle stěžovatelky v trestním řízení naplněna pouze formálně. Není totiž splněn požadavek na zajištění přezkumu vnitrostátním soudem s plnou jurisdikcí. Z této zásady navíc plyne povinnost rozhodovat o námitkách ohledně nečinnosti Úřadu v přiměřené době. K tomu však ve stěžovatelčině věci trestní soud od obdržení obžaloby v červnu 2022 nepřistoupil.

10. Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky pochybil jednak tím, že provedl nesprávný výklad unijního práva, jednak tím, že se neobrátil s předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU, pokud nesouhlasil s její kasační argumentací.

11. Stěžovatelka namítá, že napadeným rozsudkem došlo k porušení práva na účinnou právní ochranu podle čl. 47 Listiny základních práv EU. Současně podle ní Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces, právo na zákonného soudce a přístup k soudu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a že je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů. Posuzuje proto pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu")].

14. Ve své judikatuře Ústavní soud již vícekrát uvedl, že obecné soudy mají povinnost vykládat právní předpisy eurokonformně (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/17, bod 54) a že porušení této povinnosti považuje za porušení čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy (např. nález sp. zn. I. ÚS 945/20, bod 33). Pokud obecné soudy při výkladu a aplikaci vnitrostátních právních norem dostatečně nezohlední existující judikaturu Soudního dvora a odchýlí se od jeho rozhodovací praxe, aniž mu položí předběžnou otázku, porušují procedurální práva účastníků zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny (např. nález sp. zn. II. ÚS 1854/20, bod 63). Nad takto vymezený rámec se Ústavní soud výkladem unijního práva a jeho aplikací nezabývá.

15. Žádného z uvedených pochybení se však ve stěžovatelčině věci Nejvyšší správní soud nedopustil. Vyšel naopak z ustanovení přímo aplikovatelného předpisu unijního práva a aktuální judikatury Soudního dvora EU. Srozumitelně přitom vysvětlil, proč napadaná nečinnost nepředstavuje výkon veřejné správy, ale postup orgánu činného v trestním řízení, jež nemohou správní soudy přezkoumat. Rozsudek ve věci C-292/23, stejně jako právní úprava, důsledně rozlišují úkony Úřadu v trestním řízení od těch, které spočívají ve výkonu veřejné správy (srov. např. čl. 46 odst. 8 nařízení EPPO a rozsudek ve věci C-292/23, body 57 a 77, obojí a contrario). Soudní dvůr EU ve věci C-292/23 postavil najisto, že vnitrostátní právo musí zajistit účinný soudní přezkum procesních úkonů Úřadu uvedených v první větě čl. 42 odst. 1 nařízení EPPO alespoň incidenčně, tj. případně trestním soudem vydávajícím rozsudek. Z formulace druhé věty čl. 42 odst. 1 a první věty třetího odstavce bodu 87 recitálu nařízení EPPO je zjevné, že ochranu proti nečinnosti v této oblasti evropský zákonodárce nezamýšlel podrobit jiné formě přezkumu - právě naopak.

16. Z žádného ustanovení nařízení EPPO ani rozsudku ve věci C-292/23 nevyplývá, že by vnitrostátní právo muselo umožnit přezkum nečinnosti Úřadu v trestním řízení před správními soudy. Z odkazovaných soudních rozhodnutí a ustanovení nelze dovozovat subjektivní právo na přezkum nečinnosti Úřadu v řízení o žalobě proti nečinnosti podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Podle rozsudku ve věci C-292/23 dokonce z nařízení neplyne ani povinnost zakotvit zvláštní opravný prostředek pro napadení úkonů Úřadu v trestním řízení, je-li zajištěn incidenční přezkum trestním soudem vydávajícím ve věci rozsudek (body 77-79). Odůvodnění pak nijak nenaznačuje, že by Soudní dvůr EU chápal incidenční přezkum jako subsidiární prostředek nápravy (srov. zejména body 77-80). Tento závěr je nutno vzhledem k formulaci druhé věty čl. 42 odst. 1 a první věty třetího odstavce bodu 87 recitálu nařízení EPPO vztáhnout také na nečinnost Úřadu.

17. Opačný závěr nelze dovozovat ani z dokumentů z legislativního procesu, které stěžovatelka zmiňuje, ani z usnesení předsedy Tribunálu ve věci T-509/24 R. To se totiž týká výlučně nepřípustnosti žaloby znějící na zrušení informativních dopisů Úřadu a ve stěžovatelkou odkazovaném bodě pouze shrnuje obsah čl. 42 odst. 2 věty druhé nařízení EPPO.

18. Opodstatněné nejsou ani námitky stran aplikace zásady efektivity. Soudní dvůr v rozsudku ve věci C-292/23 vycházel mj. právě z této zásady. V souladu s jeho závěry zdůrazňuje napadený rozsudek to, že namítaná otázka pravomoci (tj. také nečinnosti) Úřadu v trestní věci stěžovatelky bude posouzena v meritorním rozsudku trestního soudu. Nejvyšší správní soud v něm současně připomněl, že na tuto skutečnost byla stěžovatelka upozorněna během hlavního líčení. Zmínil také možnost vnitřního přezkumu plynoucí z čl. 12 odst. 4 nařízení EPPO, které měla stěžovatelka k dispozici (napadený rozsudek, bod 35-37). Stěžovatelce přitom nelze přisvědčit ani v tom, že by incidenční přezkum v tuzemsku nepředstavoval účinný prostředek nápravy, protože v jeho rámci nemá možnost trestní soud přimět, aby se její námitkou zabýval. Obecné soudy se musí se všemi stěžejními námitkami, které obviněný vznesl, náležitě vypořádat (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3486/15, případně přehled judikatury a zákonných ustanovení v usnesení sp. zn. I. ÚS 2808/22, bodech 14-17).

V. Závěr

19. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu