III.ÚS 3587/12
V PLATNOSTI- KS Brno 29 A 4/2011-129
- NSS 7 Ans 7/2012-43
- ÚS III.ÚS 3587/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh. Soud se opřel o čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo na přístup k soudu, avšak nezaručuje úspěch v řízení. Rozhodnutí nižších soudů byla v souladu s právními předpisy a jejich odůvodnění bylo ústavně konformní. Ústavní soud nepřijal námitky, které se týkaly výkladu podústavního práva, protože nevykazovaly znaky svévole nebo porušení ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Tomáše Peciny, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. srpna 2012 č. j. 7 Ans 7/2012-43 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2012 č. j. 29 A 4/2011-129, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví usnesení označená soudní rozhodnutí pro údajné porušení jeho práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před Krajským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem stěžovatel zdůrazňuje, že předmětná ústavní stížnost zejména směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2012 č. j. 29 A 4/2011-129, jímž byla odmítnuta jeho "žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného Nejvyššího soudu ČR, spočívající v nevyřízení jeho žádosti o informace ze dne 1. 12. 2010 i ve zbývajícím rozsahu". Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu o nepřípustnosti žaloby pro nevyčerpání všech opravných prostředků stanovených zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "InfZ"), k ochraně stěžovatele proti nečinnosti správního orgánu. Podle mínění stěžovatele je stížnost podle ustanovení § 16a odst. 10 InfZ nepřípustná, neboť neexistuje nadřízený orgán, který by byl příslušný k jejímu projednání. Odmítnutím jeho žaloby tak prý došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu, protože názor Nejvyššího správního soudu, že by o stížnosti na postup předsedkyně Nejvyššího soudu mohla rozhodovat ona sama, je "nepředvídatelný, vykazující znaky šikany a svévole". Stěžovatel odkazuje na závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10 a ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1642/11. II. Z připojených listin se zjišťuje, že Krajský soud v Brně v pořadí druhým rozhodnutím v předmětné věci ze dne 23. 2. 2012 č. j. 29 A 4/2011 - 129 žalobu stěžovatele na ochranu proti nečinnosti správního orgánu - Nejvyššího soudu ČR (po změně žalobních tvrzení proti nečinnosti předsedkyně Nejvyššího soudu) odmítl jako nepřípustnou pro nevyčerpání opravných prostředků [§ 46 odst. 1 písm. d) ve vztahu k § 68 písm. a) s. ř. s.]. Krajský soud nejprve zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky pro projednání žaloby. Vázán právním názorem, vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku, krajský soud dospěl k negativnímu závěru a uvedl, že v projednávané věci nebyl ze strany stěžovatele využit opravný prostředek - stížnost ve smyslu § 16a odst. 10 ve spojení s odst. 1 písm. c) InfZ. Krajský soud konstatoval, že v předmětné věci předsedkyně Nejvyššího soudu jako nadřízený orgán žadateli požadované informace poskytla, byť tyto informace nebyly úplné. O zbytku žádosti nevydala negativní rozhodnutí o odmítnutí žádosti, čímž se nadřízený orgán stal nečinným. Proti nečinnosti nadřízeného orgánu měl stěžovatel brojit stížností proti nečinnosti a teprve poté případně podat i správní žalobu na ochranu proti nečinnosti. Kasační stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2012 č. j. 7 Ans 7/2012-4 zamítl podle ust. § 110 odst. 1 věty druhé jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí pouze z hlediska jedné přípustné kasační stížností uplatněné námitky, tj. údajné nezákonnosti odmítnutí žaloby z důvodu nesprávného označení subjektu, vůči němuž se stěžovatel dožadoval ochrany a dospěl k závěru, že tato námitka je nedůvodná, neboť nebyla krajským soudem v napadeném rozhodnutí jako důvod odmítnutí žaloby uvedena. III. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Takové pochybení ze strany ve věci rozhodujících soudů, které by svým rozsahem a závažností dosáhlo úrovně porušení ústavně chráněných práv stěžovatele, Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel jen polemizuje se závěry, které vyvodily ve věci rozhodující soudy, zejména pak se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, obsaženým v jeho zrušujícím rozhodnutí. Od Ústavního soudu se stěžovatel domáhá přehodnocení právních názorů podrobně rozvedených v napadených rozhodnutích způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec tzv. podústavního práva. Ve věci rozhodující soudy se námitkami vznesenými stěžovatelem podrobně zabývaly a svá rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí. K otázce výkladu a aplikace předpisů tzv. podústavního práva Ústavní soud již ustáleně judikuje, že je lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. ledna 2014 Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.