III.ÚS 362/14
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět byl zjevně neopodstatněný a výsledkem předchozích rozhodnutí. Soud se opřel o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož lze stížnost odmítnout bez podrobného vyšetření, pokud je zřejmé, že nemá důvod. Výrok byl založen na dřívějším nálezu, ve kterém byla podobná stížnost zamítnuta jako neopodstatněná. Soud uznal, že argumenty stěžovatelky nevykazují žádné nové právní otázky, které by vyžadovaly podrobnější rozhodnutí.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 29. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Sládečka a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ivety Kundrátové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti výroku I a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 18 C 357/2013-146, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie - zrušil shora uvedené výroky rozsudku, vydaného v její občanskoprávní věci. Tímto rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka proti žalované (České spořitelně, a. s.) domáhala zaplacení částky 2.352,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení (které jí mělo vzniknout tím, že bez právního důvodu účtovala poplatek za vedení úvěrového účtu ve výši 49,- Kč měsíčně), dále žádala vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 600,- Kč a na náhradě nákladů řízení uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované 4.719,- Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tomuto rozsudku obšírně oponuje, a jelikož jí předestřená argumentace je jí nepochybně známa, netřeba ji v podrobnostech rekapitulovat. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Podle jeho znění, účinného od 1. 1. 2013, může být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno toliko uvedením příslušného zákonného ustanovení. Tak Ústavní soud nyní činí, jelikož se přihlašuje ke svému standardně traktovanému názoru, že k posouzení ústavní stížnosti v smyslu citovaného § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se může uchýlit - i navzdory jistému ústavněprávnímu potenciálu v ní vznesených námitek - rovněž za situace, kdy jsou k dispozici jeho dřívější rozhodnutí, v nichž se vypořádal se shodnou argumentací proti obdobným rozhodnutím obecných soudů, a to zejména tehdy, byl-li v nich formulovaný právní názor vyjádřen v nálezové formě. To je právě významné v dané věci; ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek, zcela identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz), kterým ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, se z odůvodnění nálezu podává očividně, a postačí na ně stěžovatelku odkázat. Jen pro úplnost je přiléhavé zaznamenat, že v jeho bodu 37 uvažovaný postup Nejvyššího soudu nalezl již reálného výrazu ve Stanovisku jeho občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 23. 4. 2014 (dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Výše předznamenané posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno; Ústavní soud tomu dal výraz unesením, které přijal v senátě bez ústního jednání. Ačkoliv nebyly splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud jednal tak, aby ústavní stížnost byla projednána bez prodlení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2014 Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.