III.ÚS 3631/10
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, zejména návrh na určení lhůty k předložení návrhu na odnětí věci. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je stížnost nepřípustná bez vyčerpání příslušných prostředků. Návrh na předložení návrhu Vrchnímu soudu byl odmítnut krajským soudem, který vysvětlil, že nemá opodstatnění po vydání rozsudku. Ústavní soud nepřijal žádost o zákaz pokračování řízení, protože není příslušným orgánem k vydání takového rozhodnutí.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem v Hradci Králové, Pardubická 298, směřující proti postupu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 106/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 17. 12. 2010 se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi v trestní věci sp. zn. 2 T 106/2009 jednak nezasahovat do jeho ústavně garantovaných práv a svobod a řízení přerušit do doby rozhodnutí Ústavního soudu a jednak neprodleně předložit jeho návrh ze dne 14. 6. 2010 na odnětí věci a její přikázání soudu dle místní příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze k projednání a vyřízení a do té doby nepokračovat v řízení. Dále pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil "rozhodnutí obsahově navazující na porušení ústavně garantovaných práv a svobod" v dané trestní věci, a také požádal Ústavní soud, aby byla jeho věc vyřízena přednostně [§ 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Důvodem mělo být porušení stěžovatelova základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel mj. uvedl, že k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") podal návrh (ze dne 14. 6. 2010) na odnětí věci tomuto soudu a přikázání věci soudu dle místní příslušnosti. Uvedený soud jej však pouze založil do trestního spisu a nereagoval ani na související žádost o odročení hlavního líčení. Z tohoto důvodu podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1971/10 odmítl, a to z důvodu nevyčerpání procesních prostředků - stížnosti dle § 164 zákona o soudech a soudcích a návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a téhož zákona. Tyto prostředky stěžovatel uplatnil, přičemž žádal, aby nebylo nařizováno jednání do doby, než bude o návrhu ze dne 14. 6. 2010 rozhodnuto. Předseda okresního soudu mu následně sdělil, že žádné průtahy nezjistil a že věc předává Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"); aby ve věci nebylo rozhodováno však nijak nezajistil a neučinil tak ani krajský soud. Krajský soud pak usnesením ze dne 30. 9. 2010 č. j. OUL 1/2010-313 rozhodl, že se návrh na určení lhůty k předložení návrhu na odnětí a přikázání věci zamítá. Předtím, dne 9. 9. 2010, se konalo hlavní líčení, přičemž okresní soud dospěl k závěru, že není důvod pro jeho odročení, protože stěžovatelův návrh na určení lhůty byl odmítnut. Z tohoto důvodu pak ve věci samé rozhodl. Rozsudek tohoto soudu stěžovatel dle svých slov napadl odvoláním, o němž dosud nebylo rozhodnuto. K tomu Ústavní soud dodává, že z veřejně dostupné internetové databáze "infoSoud" lze zjistit, že příslušný rozsudek okresního soudu byl následně rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2010 zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že nepostupoval "zcela zákonem stanoveným postupem", protože nepřijal žádné opatření, jde-li o jím podané návrhy, a že na 9. 9. 2010 nařídil hlavní líčení, na kterém jej (navíc) uvedl v omyl o způsobu rozhodnutí krajského soudu, přičemž vydal rozsudek, aniž by mu "zajistil" právo na zákonného soudce. Obdobně stěžovatel vytýká krajskému soudu, že neučinil žádná opatření ve vztahu k okresnímu soudu, aby nedocházelo k zásahu do uvedeného práva. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není. Jak patrno z již zmiňovaného usnesení ze dne 30. 9. 2010 č. j. OUL 1/2010-313, krajský soud zamítnutí návrhu na určení lhůty k provedení úkonu - předložení návrhu ve smyslu § 25 trestního řádu Vrchnímu soudu v Praze odůvodnil tím, že okresní soud sice uvedený návrh předložit měl, ovšem vzhledem k tomu, že již ve věci rozhodl rozsudkem, postrádá provedení požadovaného úkonu své opodstatnění. V souvislosti s tím je třeba upozornit, že stěžovatel v ústavní stížnosti okresnímu a krajskému soudu v podstatě vytýká to, že neučinily žádná "opatření", aby nebylo ve věci rozhodováno. Jde-li o krajský soud, ten výše zmíněný návrh na určení lhůty projednal a rozhodl o něm, přičemž v odůvodnění stěžovateli srozumitelně vysvětlil, proč mu nebylo možno vyhovět. Stěžovatel vůči jeho závěrům nic nenamítá. Z ústavní stížnosti není ani zřejmé, jaké konkrétní "opatření" měl uvedený soud učinit, resp. v jakém ohledu jím nebyl dodržen "stanovený postup". Navíc tato námitka nemůže být relevantní již jen proto, že nenachází žádný odraz v návrhovém žádání (tzv. petitu ústavní stížnosti); zde se totiž stěžovatel domáhá uložení zákazu, příp. příkazu pouze ve vztahu k okresnímu soudu [srov. § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Stejně tak není Ústavnímu soudu zřejmé, jaká "opatření" měl přijmout soud okresní, tedy až na předložení předmětného návrhu Vrchnímu soudu v Praze (logicky spojené s vyčkáním na rozhodnutí o něm), jak obiter dictum konstatoval krajský soud. Ostatně k otázce, tj. v čem by mohlo být spatřováno porušení ústavně zaručených základních práv, se již vyjádřil Ústavní soud ve zmiňovaném usnesení ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1971/10, a to se závěrem, že by se (eventuálně) mohlo jednat o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v nečinnosti - nepředložení předmětného návrhu. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal (mj.) toho, aby Ústavní soud uložil okresnímu soudu povinnost daný návrh předložit Vrchnímu soudu v Praze. Toto navrhl, ačkoliv mu byl znám právní názor krajského soudu vyslovený v usnesení ze dne 30. 9. 2010 č. j. OUL 1/2010-313, že tak učinit nelze, protože v mezidobí bylo řízení u soudu prvního stupně skončeno vydáním rozsudku. Zrušení tohoto usnesení se přitom stěžovatel nedomáhal (viz ale níže) a především v tomto směru v ústavní stížnosti žádné námitky nevznesl. I kdyby ale pod pojem (resp. slovní spojení) "rozhodnutí obsahově navazující na porušení ústavně garantovaných práv a svobod a svobod v citované trestní věci", jejichž zrušení se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, bylo možno podřadit i toto usnesení, Ústavní soud by musel ústavní stížnost v této části považovat za zjevně neopodstatněnou, protože tomuto rozhodnutí žádné vady vytýkány nebyly. Nemohl by vyhovět ani návrhu na uložení zmíněné povinnosti, protože by bylo v rozporu s principem právní jistoty, aby ve vztahu k okresnímu soudu existovala dvě zcela protichůdná rozhodnutí, nehledě na to, že příslušným orgánem k takovému rozhodnutí je zde krajský soud jako soud vyššího stupně (§ 174a odst. 4 zákona o soudech a soudcích) a úlohou Ústavního soudu není nahrazovat jeho činnost, ale případně přezkoumávat ústavnost jeho rozhodnutí. Je ale třeba vzít rovněž v úvahu, že došlo ke změně procesní situace - trestní řízení se nyní patrně nachází opět ve stadiu řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel však na tuto změnu nijak v řízení o ústavní stížnosti nereagoval. Z tohoto důvodu není Ústavnímu soudu známo, zda stěžovatel zmíněné pochybení (tj. nepředložení návrhu) namítal jako procesní vadu v rámci odvolacího řízení a případně k jakým závěrům odvolací soud dospěl a jaké stanovisko k tomu nyní zaujímá samotný stěžovatel. Lze však předpokládat, že okresní soud bude postupovat v souladu s názorem krajského soudu obsaženým v usnesení 30. 9. 2010 č. j. OUL 1/2010-313. Pokud tomu tak nebude, stěžovateli nic nebrání v tom, aby - bude-li to pokládat za nutné - podal nový návrh na určení lhůty dle § 174a zákona o soudech a soudcích; bez "vyčerpání" tohoto procesního prostředku nemůže Ústavní soud považovat ústavní stížnost za přípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz usnesení ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1971/10). Domáhá-li se (snad) stěžovatel i zrušení rozsudku soudu prvního stupně (jako "rozhodnutí obsahově navazujícího" - viz výše), tento rozsudek byl - dle všeho - zrušen. Za této situace by ústavní stížnost směřovala proti právně neexistujícímu rozhodnutí. Nebyla však přípustným návrhem ani v době svého podání, protože stěžovatel zmíněný rozsudek, jak sám uvedl, současně napadl odvoláním, k "vyčerpání" tohoto procesního prostředku však nedošlo, protože o něm nebylo rozhodnuto. Pokud jde o zbývající návrhy v ústavní stížnosti obsažené, tj. na uložení zákazu činit další úkony v trestním řízení a příkazu přerušit řízení, má Ústavní soud za to, že k vydání takového rozhodnutí není příslušným orgánem, a v tomto směru odkazuje na závěry vyslovené v usnesení ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1971/10. Zbývá dodat, že pokud se stěžovatel nebude moci efektivně bránit cestou návrhu na určení lhůty, neznamená to, že by již svou námitku (tj. že v důsledku nesprávného procesního postupu okresního soudu nebylo rozhodnuto o jeho návrhu, resp. že bylo porušeno právo na zákonného soudce) nemohl uplatnit vůbec. Jak již uvedl krajský soud, stěžovatel ji může vznést v řízení odvolacím, a nebude-li úspěšný, pak se může bránit cestou ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nelze věcně projednat, není možno učinit rozhodnutí ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. února 2011 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.