III.ÚS 3659/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Danielou Zemanovou o ústavní stížnosti Olgy Terekhové, zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023 č. j. 20 Cdo 2609/2023-529, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a QI investiční společnosti, a. s., sídlem Rybná 682/14, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Nejvyšší soud vydal v exekučním řízení vedeném proti stěžovatelce rozhodnutí, kterým: * změnil dovoláním napadené rozhodnutí tak, že se připouští návrh na vstup vedlejší účastnice do řízení a že stěžovatelka musí nahradit navrhovatelce náklady řízení (I. výrok), * potvrdil dovoláním napadené rozhodnutí, podle kterého vedlejší účastnice a oprávněný nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok), * uložil stěžovatelce povinnost nahradit navrhovatelce náklady dovolacího řízení (III. výrok) a * rozhodl, že oprávněný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (IV. výrok).

2. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí v celém rozsahu ústavní stížnost.

II. Posouzení ústavní stížnosti

3. Ústavní soud se může věcně zabývat ústavní stížností pouze tehdy, pokud jsou splněny procesní podmínky stanovené zákonem o Ústavním soudu (§ 42 odst. 1 zákona).

4. Jednou z těchto podmínek je, aby stěžovatel podal ústavní stížnost do "dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje". Stěžovatelka však tuto povinnost nesplnila, a její stížnost je proto opožděná [§ 72 odst. 3 a § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

5. Stěžovatelka podala ústavní stížnost jen proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023 č. j. 20 Cdo 2609/2023-529. O tomto závěru svědčí nejen její závěrečný návrh, ale i titulní strana či obsah ústavní stížnosti, seznam příloh i znění plné moci.

6. Napadené rozhodnutí bylo stěžovatelce podle jejích slov doručeno dne 6. 11. 2023 (bod 10 ústavní stížnosti). Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí tedy začala běžet dne 7. 11. 2023 a její poslední den připadl na pondělí 8. 1. 2024 (§ 57 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a § 63 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka však podala ústavní stížnost až dne 11. 12. 2025 - tedy téměř dva roky po uplynutí zákonné lhůty.

7. Stěžovatelka si uvědomuje, že podala stížnost po uplynutí zákonné lhůty. Ve stížnosti však uvádí, že se napadené rozhodnutí týká dílčí procesní otázky, že jeho vydáním nebylo řízení ukončeno a že nebylo zřejmé, jaký vliv bude na řízení mít. Rozhodnutí o procesním nástupnictví podle ní není konečným rozhodnutím a za běžných okolností nezasluhuje samostatný přezkum ještě před skončením řízení (usnesení sp. zn. III. ÚS 1457/15). Z hlediska materiální subsidiarity by proto byl jeho přezkum hned po jeho vydání předčasný. Stěžovatelka odvíjí počátek běhu lhůty od doručení usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla vůči ní zastavena exekuce (ze dne 29. 8. 2025 č. j. 18 Co 424/2017-631). Podle stěžovatelky jde o dosud poslední rozhodnutí ve věci. Toto rozhodnutí jí bylo doručeno 13. 10. 2025, a proto je její stížnost ze dne 11. 12. 2025 včasná.

8. Ústavní soud nemůže této argumentaci přisvědčit. Lhůta k podání skutečně začala běžet již doručením napadeného rozhodnutí (body 9 až 10 usnesení). Lhůtu k podání této stížnosti navíc nelze prodloužit a její promeškání nelze prominout (bod 11 usnesení).

9. Zaprvé, začátek lhůty k podání této ústavní stížnosti se nemůže odvíjet od doručení usnesení městského soudu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká procesního nástupnictví podle § 107a občanského soudního řádu (I. výrok). Ústavní stížnosti proti tomuto typu procesního rozhodnutí jsou obecně přípustné (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 737/26, body 5 až 9; II. ÚS 3173/25, body 8 až 11; IV. ÚS 2006/24, body 10 až 14). Jinými slovy, jde o rozhodnutí, které sice není konečné, ale lze proti němu podat projednatelnou ústavní stížnost (obecněji stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25, bod 20). Tento závěr ostatně potvrzuje i stěžovatelkou uvedené usnesení, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozhodnutí o procesním nástupnictví jako zjevně neopodstatněná (usnesení sp. zn. III. ÚS 1457/15). Žádný důvod vedoucí k nepřípustnosti ústavní stížnosti přitom není dán ani u dalších výroků napadeného rozhodnutí (II. až IV. výrok).

10. Ústavní soud dodává, že "konečným rozhodnutím" není ani stěžovatelkou zmíněné usnesení městského soudu. Toto rozhodnutí v současnosti přezkoumává Nejvyšší soud, který dokonce odložil jeho právní moc (usnesení č. j. 20 Cdo 439/2026-694). Usnesení městského soudu tedy není rozhodnutím "o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

11. Zadruhé, lhůtu k podání ústavní stížnosti nelze prodloužit a její promeškání nelze prominout. Tento závěr je v rozhodovací praxi Ústavního soudu ustálený a má jednoznačnou oporu i v odborné literatuře. Zásada materiální subsidiarity ústavní stížnosti tedy nehraje v tomto ohledu roli (podrobněji a s odkazy na dřívější rozhodnutí např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 366/26, body 8 až 9; III. ÚS 1970/21, bod 4; III. ÚS 925/19; Šimíček, V. Ústavní stížnost. Leges, 2025, s. 152; Langášek, T. § 72: Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu. Wolters Kluwer, 2007, s. 338).

12. Ústavní soud dodává, že tímto rozhodnutím neodnímá stěžovatelce právo na budoucí přístup k Ústavnímu soudu. Řízení ve věci samé totiž dosud stále běží - konkrétně u Nejvyššího soudu (sp. zn. 20 Cdo 439/2026). Pokud by stěžovatelka považovala výsledné rozhodnutí Nejvyššího soudu za protiústavní, může podat po skončení dovolacího řízení novou ústavní stížnost. Pokud ji přitom podá včas a splní i další zákonné podmínky, Ústavní soud ji projedná a napadené rozhodnutí přezkoumá.

III. Závěr

13. Ústavní soud z uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako opožděnou [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2026 Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka