III.ÚS 372/98
V PLATNOSTI- VS Praha 2 Co 45/98
- ÚS III.ÚS 372/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud se opřel o čl. 17 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje svobodu projevu, avšak neomezeně. Výroky veřejného osobního útoku, které nejsou podloženy skutečnostmi ani neobsahují informační hodnotu, nemohou být považovány za chráněné projevy. Ústavní soud upozornil, že hodnotící úsudky bez objektivního podkladu mohou porušit právo na ochranu osobnosti podle § 11 občanského zákona. Rozhodnutí bylo založeno na předchozí judikatuře Ústavního soudu, která vylučuje opodstatněnost stížnosti.
Rubrum
III. ÚS 372/98 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl dne 5. 11. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.N., zastoupeného JUDr. J.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1998, sp. zn. 2 Co 45/98, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
: Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a jinak též za splnění zákonem stanovených podmínek [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 1998 (ve věci Krajského soudu tamtéž, sp. zn. 35 C 184/97) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako soud odvolací porušil jeho ústavně zaručené základní právo na svobodu projevu (čl. 17 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že označený soud (stejně jako soud I. stupně) poskytl soudní ochranu vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalobci Mgr. J.V.) v jeho sporu se stěžovatelem (o ochranu osobnosti) a stěžovatele zavázal k omluvě, a to též prostřednictvím sdělovacích prostředků ve výroku rozsudku soudu I. stupně jmenovaných. S odkazem na již zmíněné ústavně zaručené základní právo navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že stěžovatel v tiskovině ("Mé svědectví o J.V.") na adresu vedlejšího účastníka uvedl výroky citované v rozhodnutích obecných soudů ("že byl přímo úkolován S., nabídl se jí v procesu proti stěžovateli figurovat jako svědek", pro svou kariéru byl ochoten učinit cokoli, apod. a označil jej za "bezectného člověka a lokaje minulého režimu"). Podle odůvodnění rozhodnutí obecných soudů inkriminované výroky stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi byly sice prokázány, nicméně tyto jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu nelze - vzhledem k zákonné úpravě ochrany osobnosti (§ 11 obč. zák.) - označit za jiné než za zákonu odpovídající útoky směřující vůči občanské cti; odvolací soud přitom poukázal na to, že tyto výroky "jsou uváděny jako skutková tvrzení, aniž navazují na jakýkoli skutkový podklad" a že stěžovatel převážně "své hodnotící úsudky dává do souvislosti se svým trestním řízením" "(věc Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 265/83), v němž však -jak odvolací soud zjistil z příslušného spisu - není podkladu pro závěr, že by vedlejší účastník, vystupující v onom řízení jako svědek, "byl k tomu úkolován"; s odkazem na další skutkové okolnosti posléze odvolací soud uzavřel, že "pravdivost skutkových podkladů (též s přihlédnutím k samotné výpovědi stěžovatele v průběhu trestního stíhání) nebyla prokázána". S odkazem na to, že "právo (vyjádřit své názory) má své meze tam, kde by se dostalo do rozporu s oprávněnými zájmy jiného subjektu" dovodil, že odvolání stěžovatele do rozsudku soudu I. stupně je nedůvodné, a proto toto rozhodnutí svým rozsudkem potvrdil. Ve shora dotčených souvislostech je namístě konstatovat, že odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu je zcela v souladu se zákonem (§ 157 o. s. ř.) a že ani z hlediska ústavně právního (ochrany ústavnosti) jím nelze nic vytknout. Námitky, resp. tvrzení stěžovatele, jak vpředu bylo shrnuto, je v podstatě založeno na předpokladu, že svoboda projevu (čl. 17 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod) je v zásadě neomezená (s výjimkou plynoucí ze zákona) a že v sobě obsahuje též "svobodu názorů vyjadřujících hodnotící úsudky"; ten předpoklad je však očividně mylný. Ústavní soud již dříve vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 95, Praha, 1998), jakou povahu svoboda projevu jako právo politické má a jaká ochrana a za jakých podmínek mu jako ústavně zaručeného základnímu právu přísluší; na tento výklad, na němž při úvaze nad posuzovanou ústavní stížností není důvodu cokoli měnit, postačí stěžovatele odkázat s tím, že "hodnotící úsudky", na nichž stěžovatel své vývody zakládá, mohou sice být projevem jeho názoru, nicméně ústavní ochranu je třeba jím odepřít tam, kde svou povahou bez bližší souvztažnosti k objektivně existujícím okolnostem zasahují do jiného Ústavou zaručeného práva druhých; hodnotící úsudek je proto nanejvýš informací o tom, jak jeho autor tu kterou skutečnost chápe, hodnotí, nikoli však informací s obecným obsahem. Tato zásada platí o to víc, jestliže hodnotící úsudek spočívá převážně na subjektivně pociťované emoci, a jestliže - ze strany adresáta a obecně - může být právě pro svou obecnou podobu chápán jako útok proti právním vztahům chráněným zákonem (v posuzované věci § 11 a násl. obč. zákona). Nadto slovní výrazy jako ""bezectný člověk" či "ochotný lokaj minulého režimu", byt' by se z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv - nikoli však podstatně - vztahovaly k jistým skutečnostem (svědek v trestním řízení apod.), je prakticky bez jakékoli (objektivizující) informační hodnoty, mimo to, že za takového jej autor úsudku pokládá. Jakkoli je tedy v posuzované věci patrno, že vedlejší účastník měl k totalitnímu režimu a jeho špičkám blízko, důvodně odvolací soud ve svých vývodech, s nímž se i Ústavní soud ztotožňuje, poukázal na absenci možnosti hodnotící úsudek stěžovatele přezkoumat a vytvořit si tak vlastní názor bez podsunutého emočního či emociálního podkladu; obdobně je tomu i stran postavení vedlejšího účastníka v trestním řízení, které se svého času proti stěžovateli vedlo, a v němž - alespoň z části - stěžovatel inkriminované jednání doznával. Bylo proto na místě, aby stěžovatel, byt' v úmyslu, který v odůvodnění své stížnosti obsáhle rozvádí, toliko, tj. bez emociálního zobecňujícího hodnocení, poukázal na sepjetí stěžovatele s minulým režimem a ponechal tak adresátům jeho sdělení, aby sami tento postoj a jednání vedlejšího účastníka zhodnotili, a to jak ve vztahu k účelu, který stěžovatel zřejmě inkriminovanou tiskovinou sledoval, tak případně i v obecné poloze. Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána jak vyloženými důvody, tak - a to především - judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ve výroku tohoto usnesení se stalo, aniž se jevila potřeba vést stěžovatele k odstranění formálních vad ve vykázané plné moci (§ 31 odst. 2 zákona).
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 5. listopadu 1998 JUDr. Vladimír Jurka předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.