III.ÚS 3768/17

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TnG-Air Servis, s. r. o., sídlem Revoluční 1305, Frýdek-Místek, zastoupené Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. října 2017 č. j. 41 C 25/2017-52, za účasti Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníka řízení, a Mgr. Darjy Marečkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy a dále čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 10. 2017 č. j. 41 C 25/2017-52 se podává, že stěžovatelce jako žalované byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.); ve výroku II. byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 12 616,90 Kč. Okresní soud dospěl v předmětné věci k závěru, že vedlejší účastnice od smlouvy o dílo platně odstoupila, tímto právním úkonem došlo ke zrušení smlouvy a stěžovatelce vznikla povinnost vrátit vedlejší účastnici poskytnutou zálohu.

II. Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka namítá, že postupem okresního soudu jí bylo upřeno právo přednést důkazy svědčící v její prospěch. Uvádí, že v řízení poukázala na skutečnosti, které prokazovaly absenci jejího zavinění prodlení s realizací díla. Namítá, že předkládala jasné a konkrétní důkazní návrhy, které měly dané tvrzení podpořit, a které by jí zajistily úspěch ve věci. Soud tyto důkazy odmítl provést pro nadbytečnost, aniž by vysvětlil, v čem měla jejich nadbytečnost spočívat. Stěžovatelka namítá, že v daném případě okresní soud stěžovatelce neumožnil provést ani jeden důkaz svědčící v její prospěch. Navrhované svědecké výpovědi Taťány Grymové a Bc. Radky Barnetové by však měly podle stěžovatelky zcela zásadní vliv na posouzení věci a na konečný výsledek sporu. Okresní soud podle stěžovatelky ignoroval i tu skutečnost, že dle smlouvy o dílo uzavřené mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou byl objednatel (vedlejší účastnice) při převzetí díla povinen poskytnout potřebnou součinnost.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 10 000 Kč.

9. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10 000 Kč (viz § 202 odst. 2 občanského soudního řádu), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).

10. Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva (v daném případě čl. 36 odst. 1 Listiny). Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě vlastnické právo dle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.

11. V nálezu ze dne 10. 4. 1914 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava řízení před Ústavním soudem ve smyslu čl. 88 odst. 1 Ústavy tento pojem dosud nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v posuzované věci nejde.

12. V souzené věci okresní soud dospěl k závěru, že návrh na provedení důkazu výslechem vedlejší účastnice k okolnostem uzavření smlouvy a výslechem zaměstnankyň stěžovatelky Barnetové a Grimmové je nadbytečné, neboť měl za to, že již na základě provedených důkazů lze věc spolehlivě posoudit a rozhodnout. Neprovedení stěžovatelkou navrhovaných důkazů okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. S ohledem na zjištěné skutečnosti okresní soud uzavřel, že vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila platně a tímto právním úkonem vedlejší účastnici vznikla povinnost vrátit poskytnutou zálohu. S ohledem na uvedený závěr okresní soud podané žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil zaplatit dlužnou částku 10 000 Kč včetně zákonného úroku z prodlení.

13. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

14. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2018 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu