III.ÚS 378/05
V PLATNOSTI- MS Praha 5 To 290/2003
- NS 3 Tdo 1436/2004
- ÚS III.ÚS 378/05
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, protože stěžovatel neprokázal porušení svých ústavně zaručených práv. Soud se zaměřil na nesoulad mezi uvedeným datem doručení rozhodnutí a jeho právní mocí, který však nebyl základem pro zjevnou neopodstatněnost. Dále upozornil, že stěžovatel nepoužil všechny zákonem poskytované prostředky ochrany práv, protože dovolání bylo podáno po lhůtě. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal poslední procesní prostředek.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. S., zastoupeného JUDr. Annou Horákovou, advokátkou v Praze 2, Čelakovského sady 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 3 T 98/2001, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 5 To 290/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1436/2004, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 20. 7. 2005 brojil stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1436/2004, jakož i jemu předcházejícímu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 5 To 290/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 3 T 98/2001, s tím, že posledně uvedený soud porušil základní práva plynoucí z ustanovení čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a že Nejvyšší soud ČR a Městský soud v Praze porušily jeho právo na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, uvedeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen, a rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však bylo výše uvedeným usnesením městského soudu podle § 253 odst. 3 trestního řádu odmítnuto. Nejvyšší soud ČR pak výše uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu dovolání stěžovatele jako opožděné odmítl. Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu stěžovatel tvrdí, že jeho odůvodnění je "zmatené", neboť není možné, aby usnesení odvolacího soudu bylo doručeno dne 18. 8. 2003 a nabylo právní moci dne 26. 6. 2003, přičemž podle jeho názoru mu bylo napadené usnesení doručeno dne 18. 8. 2003. Jde-li o datum doručení rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatel i dovolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, se shodují na dni 18. 8. 2003; pokud jde o datum podání dovolání (22. 10. 2003), toto v ústavní stížnosti stěžovatelem zpochybňováno není. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno po zákonem stanovené lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu). Jen na okraj možno ve vztahu k otázce právní moci usnesení odvolacího soudu uvést, že odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu za "zmatené" považovat nelze, neboť soud nepochybně vycházel z toho, že právní moc nastala dnem vydání předmětného usnesení, tj. 26. 6. 2003 [srov. § 140 odst. 1 písm. a) trestního řádu]. Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je - v tomto směru - zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V části napadající rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně je pak ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel v důsledku opožděně podaného dovolání, jež lze v daném případě považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], tento prostředek (řádně) nevyčerpal. K tomu Ústavní soud poznamenává, že kdyby nebylo možno považovat dovolání za takový poslední prostředek ochrany práva, bylo by nutno ústavní stížnost v této části odmítnout jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě [§ 43 odst. 1 písm. b), § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. S ohledem na uvedenou skutečnost Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost - v dané části - mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. března 2006 Jan Musil předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.