III.ÚS 382/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2025 č. j. 3 Tdo 894/2025-522, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2025 č. j. 9 To 136/2025-485 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. března 2025 č. j. 25 T 63/2024-436, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka shledána vinnou přečinem podvodu dle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, byl jí uložen peněžitý trest v celkové výši 80 000 Kč a bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.

3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu zrušen a stěžovatelka byla nově uznána vinnou přečinem pojistného podvodu dle § 210 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku, byl jí vyměřen trest ve výši dva tisíce korun a poškození byli odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu.

5. Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že v souvislosti s likvidací pojistné události a uplatňování plnění z pojištění zfalšovala a předložila pojišťovně souhlas ostatních spoluvlastníků bytového domu s vyplacením pojistného plnění ve výši 151 866 Kč na účet své dcery, k čemuž následně i došlo, ač tito spoluvlastníci k tomu žádný souhlas nedali.

II. Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka popírá, že by podpisy spoluvlastníků zfalšovala. Takovou věc by neudělala, zejména pak, když by si musela být vědoma, že se setká s nevolí. Závěr o napodobení podpisů stěžovatelkou nebyl prokázán mimo rozumnou pochybnost. Nebylo provedeno znalecké zkoumání podpisů. Není ani jasné, který zaměstnanec pojišťovny dokument převzal, a kdo jej naskenoval do jejího interního systému. Do dokumentu mohla zasáhnout jiná osoba než stěžovatelka. Originál dokumentu pojišťovna skartovala. Kromě toho svědkyně při hlavním líčení uvedla, že hypotézu, že podpisy na dokumentu měly být zfalšovány stěžovatelkou, jí sdělil policista při podání vysvětlení. Tato svědkyně mohla ovlivnit následně i další svědky, se kterými se zná. Podloženo není ani skutkové zjištění, že stěžovatelka měla v telefonních hovorech s pojišťovnou vystupovat jako jedna z poškozených.

7. Z občanskoprávního pohledu sporný dokument nemá právní relevanci pro vznik povinnosti pojistitele plnit. Podle § 1877 občanského zákoníku platí, že existuje-li mezi spoluvlastníky aktivní (věřitelská) solidarita, je kterýkoli spoluvlastník oprávněn žádat o výplatu pojistného plnění. Povinnost pojistitele plnit vzniká již okamžikem, kdy o plnění požádá první spoluvlastník, bez ohledu na to, zda ostatní spoluvlastníci svůj souhlas projeví či nikoliv. Pojišťovna daný dokument neměla vůbec vyžadovat a případné jeho zfalšování vzhledem k jeho irelevantnosti nemůže založit trestní odpovědnost, respektive představovat uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů, jak vyžaduje skutková podstata trestného činu pojistného podvodu.

8. Stěžovatelka se nechtěla nijak obohatit a má za to, že ani nezpůsobila žádnou škodu. Peníze se dostaly osobám, kterým vznikla škoda pojistnou událostí (vnučce poškozené a společnosti, která užívala nebytový prostor v bytovém domě). Jde spíše o majetkový spor soukromoprávního charakteru související s napjatými vztahy mezi spoluvlastníky daného domu. Trestní právo má přitom vystupovat až jako ultima ratio. Materiální škodlivost jednání stěžovatelky nebyla správně posouzena. Odůvodnění Nejvyššího soudu je v tomto směru příliš vágní. I když jí byl uložen jen nízký trest, odsouzení ji psychicky tíží, a to i s ohledem na její věk.

9. Navíc, dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. 7 Tdo 853/2005 ten, kdo není osobou, která je podle pojistné smlouvy oprávněna uplatnit nárok na plnění z této smlouvy, nemůže být pachatelem trestného činu pojistného podvodu; mohlo by se jednat pouze o účastenství. Daná pojistná smlouva nebyla uzavřena stěžovatelkou, ale jinou spoluvlastnicí domu, a stěžovatelka tedy nemůže být hlavní pachatelkou.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány procesní předpoklady jejího projednání a splněny veškeré náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu.

11. Pokud je navrhováno zrušení usnesení obvodního soudu, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které již bylo zrušeno.

12. U zbývající části návrhu Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.

14. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.

15. V projednávané věci soudy vyšly z konkrétních důkazů, včetně například výpovědí svědků, kteří shodně uvedli, že žádný souhlas s vyplacením pojistného plnění nepodepsali (bod 18 rozsudku městského soudu). Co se týče absence znaleckého zkoumání podpisů, stěžovatelka neuvádí, že by takový důkaz před soudem prvého či druhého stupně navrhovala a že by takový návrh zůstal těmito soudy nevypořádán. Vyslechnutý likvidátor také vyloučil, že by pracovníci pojišťovny do listiny prováděli nějaké zásahy, nehledě k tomu, že není jasné, jaký by k tomu měli důvod. Skutečnost, že stěžovatelka v telefonních hovorech s pojišťovnou vystupovala jako jedna z poškozených, soudy zjistily ze záznamu telefonních hovorů (bod 14 rozsudku obvodního osudu).

16. S námitkou že policie jedné svědkyni sdělila, že stěžovatelka zfalšovala podpisy, a tím svědky ovlivnila, se již vypořádal Nejvyšší soud, přičemž vysvětlil, že ze záznamu vyplývá, že policista pouze uvedl, že "papír byl od paní M." (bod 35 usnesení Nejvyššího soudu).

17. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

18. K naplnění skutkové podstaty pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku postačí, pokud pachatel v souvislosti s likvidací pojistné události, nebo při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění "uvede nepravdivé údaje". Pokud soudy dospěly k závěru, že předložení zfalšovaného souhlasu spoluvlastníků stěžovatelkou takovou situaci představuje, toliko provedly právní posouzení jakožto orgány k tomu oprávněné. Případná úprava v § 1877 občanského zákoníku, na kterou stěžovatelka odkazuje, na skutečnosti, že pojišťovně uvedla nepravdivé údaje, což je pro naplnění dané skutkové podstaty klíčové, nic nemění. Nejvyšší soud rovněž věnoval pozornost otázce společenské škodlivosti (body 46-48 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelkou uváděné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 853/2005 se pak týkalo problematiky rozlišování pachatelství a účastenství u skutkově zcela odlišného případu.

19. Obecné soudy řádně zohlednily namítané okolnosti, ať už jde o bezúhonnost, věk, existenci pojistné události, při určení druhu i výše trestu (bod 20 rozsudku městského soudu). Byl uložen pouze symbolický výchovný trest v nejnižší výměře.

20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 25. června 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu