III.ÚS 3823/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky městské části Praha 3, sídlem Havlíčkovo náměstí 700/9, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, Ph.D., advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, proti výroku II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2025 č. j. 16 Co 298/2025-322, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Michala Brože, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip rovnosti účastníků podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny a princip legitimního očekávání "při uplatňování majetkového práva" plynoucí z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 7. 2025 č. j. 19 C 237/2022-302 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastník domáhal na stěžovatelce (z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout nezařazením bytu, v němž byl nájemcem, do privatizace) zaplacení částky 2 252 939 Kč s příslušenstvím (výrok I), a vedlejšímu účastníkovi uložil uhradit stěžovatelce, která byla v řízení zastoupena advokátem, na náhradě nákladů řízení částku 172 144,20 Kč (výrok II).

3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II ho změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 2 400 Kč, jinak ho potvrdil (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III). Jde-li o nákladové výroky, městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelce nelze náhradu nákladů za právní zastoupení advokátem podle advokátního tarifu přiznat. Vyšel přitom z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 3394/16 (N 104/85 SbNU 721) a navazující judikatury, podle které statutární město a potažmo městská část může zastupování v řízení zvládnout pomocí svého odborného aparátu, patří-li činnost, která je předmětem řízení, k obvyklé činnosti obce. Dále vyšel z toho, že privatizace bytového fondu je podle judikatury součástí rutinních činností, což potvrdila i samotná stěžovatelka, neboť se k uplatněnému nároku odborně vyjádřila a služeb advokáta využila až po nařízení ve věci samé.

II. Stěžovatelčina argumentace

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že odůvodnění napadeného rozsudku nerespektuje požadavky plynoucí z judikatury Ústavního soudu. Odkaz na výše uvedený nález považuje za nepřiléhavý, neboť se problematikou nákladů řízení u statutárních měst nezabýval. K tomu dodává, že je jí známa judikatura Ústavního soudu týkající se náhrady nákladů podle advokátního tarifu při zastupování státu advokátem, a cituje z nálezů ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3202/17 (N 62/88 SbNU 857) a ze dne 21. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3191/10 (N 19/60 SbNU 197) a usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2016/17, načež uzavírá, že tato náhrada může být přiznána, jde-li o otázku poměrně složitou, nevšední, velmi specializovanou či dosud neřešenou. Městský soud poukázal na blíže nespecifikovanou judikaturu, podle které má jít o běžnou agendu obcí, ona však argumentovala tím, že tomu tak není, neboť obdobný spor nevede, a navíc v něm jde o vysokou částku. Právní oddělení má čtyři zaměstnance, z toho dva s právním vzděláním, je velmi vytížené a nedaří se je personálně posílit. Má za to, že s ohledem na složitost věci, ojedinělost sporu, kapacitu a odbornost právního oddělení a rizika spojená s případným neúspěchem sporu jí měla být náhrada přiznána.

5. Stěžovatelka městskému soudu vytýká porušení poučovací povinnosti. Konkrétně měl pochybit tím, že ji nepoučil o neunesení důkazního břemene či o tom, že nesdílí závěr obvodního soudu ohledně účelnosti vynaložených nákladů, a ani se dostatečně nevypořádal s její argumentací uplatněnou ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka. Má za to, že při dovození odlišného právního závěru ji měl městský soud vyzvat k "dotvrzení" rozhodných skutečností, a nestalo-li se tak, jde o jeho postup v rozporu s principem legitimního očekávání.

6. Má rovněž za to, že napadené rozhodnutí je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Spor zapříčinil vedlejší účastník, na prokázání neopodstatněnosti jeho nároku vynaložila nemalé náklady (konkrétně na obstarání podkladů, na konzultace s odborníky na danou problematiku) a po vyhodnocení složitosti věci, pro ni nikoliv bagatelní, případ svěřila do rukou advokáta. S ohledem na výsledek sporu lze nikoliv nemalé náklady považovat za účelně vynaložené. Upozorňuje i na to, že postoj městského soudu umožňuje osobám, jako je vedlejší účastník, podávat šikanózní žaloby, které ji značně zatěžují, což ona nijak nemůže ovlivnit, a že ji tím odrazuje nechat se zastupovat advokátem, což může vést - pro vytíženost právního oddělení i složitost věci - k neúspěchu v soudních sporech. Vzhledem k tomu, že vedlejšímu účastníkovi mohla být přiznána náhrada nákladů při zastoupení advokátem v plné výši, podle stěžovatelky je tento přístup i v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměla.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Tomu odpovídá zásada minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Zejména pak k otázkám náhrady nákladů přistupuje Ústavní soud zdrženlivě. Jakkoliv i rozhodnutí o těchto otázkách nepochybně mohou dopadat do majetkové sféry účastníků, zpravidla nedosahují dostatečné intenzity k porušení základních práv a svobod [srov. např. nálezy ze dne 1. 3. 2023 sp. zn. II. ÚS 357/22 (N 33/117 SbNU 9), bod 17, ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23 (N 179/121 SbNU 236), bod 11, ze dne 9. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 729/23, body 14 až 17). Ústavněprávního významu by náhrada nákladů řízení nabyla pouze v případě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, pokud by závěry obecných soudů byly svévolné nebo naplňovaly znaky přepjatého formalismu [např. nálezy ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].

9. Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449) konstatoval, že "[u] statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů"; nebude-li tedy v příslušném řízení statutárním městem prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Uvedené znamená, že ve vztahu k účelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení byla judikatorně dovozena vyvratitelná právní domněnka svědčící v neprospěch statutárního města, které, chce-li její premisu vyvrátit, musí v potřebné míře argumentačně přesvědčit soud, že jsou dány mimořádné důvody pro opačný postup. Přestože je tedy rozhodování o náhradě nákladů řízení úřední povinností soudu, který v obecné rovině vychází z pravidla úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu), a účastník řízení zásadně není povinen tvrdit a prokazovat účelnost svého právního zastoupení (vynaložených nákladů), statutární město není s ohledem na výše uvedenou právní domněnku, vycházející z ustálené soudní praxe, běžným účastníkem řízení, a právě uvedené pro ně neplatí.

10. Žádá-li statutární město či jeho městská část po soudu přiznání náhrady svých nákladů právního zastoupení jako účelně vynaložených, je podle Ústavního soudu v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) především na něm samotném, aby bylo procesně aktivní a věrohodně přesvědčilo soud o nedostatku personálního i materiálního vybavení nezbytného pro kvalifikované hájení svých práv. Mezi relevantní okolnosti v tomto směru patří zejména: 1. organizační složení jeho právního oddělení (počet zaměstnanců, pracovní náplň definovaná v pracovních smlouvách, vnitřní členění podle specializací, počet vedených soudních sporů v konkrétních agendách atp.); 2. složitost (skutková, právní, ale i mediální či politická) a unikátnost (potřeba zvláštních znalostí, dovedností) konkrétní souzené věci; 3. úroveň právní pomoci protistrany (zastoupení advokátem, či naopak žádné právní zastoupení, specializace a "kvalita" právního zastoupení). Statutární město či městská část, v jehož neprospěch svědčí výše uvedená domněnka, musí osvědčit, že její předpokládaný právní následek není naplněn (vyvrátit jej) - jeho pouhé zpochybnění tedy nestačí. Vyvracející skutečnosti musí statutární město či jeho městská část tvrdit v takové míře, aby soud mohl dospět k závěru, že zastoupení advokátem v dané věci bylo opravdu účelné (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2023 sp. zn. II. ÚS 1803/23).

11. Stěžovatelka namítá, že nebyla městským soudem řádně poučena a že napadený rozsudek není řádně odůvodněn. Z jeho odůvodnění i kopie odvolání vedlejšího účastníka ze dne 3. 8. 2025, jež je přiloženo k ústavní stížnosti, plyne, že napaden byl i výrok o náhradě nákladů řízení, a to s relevantní argumentací. Stěžovatelce tudíž nic nebránilo se proti ní skutkově a právně vymezit, což ostatně také ve svém vyjádření k odvolání ze dne 19. 9. 2025, jež je rovněž přiloženo k ústavní stížnosti, učinila. Stěžovatelka si tedy byla zjevně vědoma, že městský soud bude posuzovat otázku účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení (podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i toho, co je třeba tvrdit a doložit. Nelze stěžovatelce přisvědčit ani v tom ohledu, že by napadený rozsudek byl tzv. nepřezkoumatelný. Byť je jeho odůvodnění poměrně strohé, opírá se o konkrétní věcné důvody, což dokládá i skutečnost, že stěžovatelka s nimi v ústavní stížnosti polemizuje. Porušení jejího základního práva na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny v daném bodě nic nenasvědčuje.

12. Stěžovatelka dále argumentuje naplněním výše rozvedených kritérií pro přiznání náhrady nákladů právního zastoupení. Ústavní soud však úvahy, které městský soud naopak vedly k závěru, že v dané věci nebylo zastoupení stěžovatelky nezbytné, neshledal zjevně nepřiměřeními (tzv. extrémními), k čemuž dlužno dodat, že ačkoliv se podaná žaloba mohla jevit s velkou pravděpodobností nedůvodnou, nelze ji označit za šikanózní. Nepřiznal-li za daných okolností městský soud stěžovatelce náhradu nákladů právního zastoupení s tím, že nebyly vynaloženy účelně, nenese tento postup znaky neústavnosti. S ohledem na tento závěr nebylo možné přisvědčit stěžovatelce, namítla-li porušení čl. 37 odst. 3 Listiny anebo čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. března 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu