III.ÚS 3831/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti advokáta JUDr. Jaroslava Brože, MJur, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Romana Čechmánka, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. září 2019 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, 3 VSOL 487/2019-B-648 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2019 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-629, ve znění opravného usnesení ze dne 5. června 2019 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-636, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), byl porušen zákaz libovůle ve smyslu čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. čl. 1 a čl. 2 odst. 1, 2 a 3 Listiny a rovněž bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 5. 2019 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-629, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2019 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013-B-636, v rámci dohlédací činnosti uložil stěžovateli (insolvenčnímu správci), aby náklady řízení v incidenčním řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 29 ICm 2108/2018, k jejichž úhradě je povinen, nehradil z prostředků majetkové podstaty dlužníka Romana Čechmánka a tedy, aby je nevedl jako pohledávky věřitelů (účastníků tohoto řízení) v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 29 INS 33609/2013. Dále mu uložil, aby náklady řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 265/2015 a náklady řízení vedeného u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 58 Co 347/2018, k jejichž úhradě je povinen, nehradil z prostředků majetkové podstaty dlužníka Romana Čechmánka a tedy aby je nevedl jako pohledávky věřitelů (účastníků těchto řízení) v insolvenčním řízení vedeném pod sp. zn. KSBR 29 INS 33609/2013.

3. Následné odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 30. 9. 2019 č. j. KSBR 29 INS 33609/2013, 3 VSOL 487/2019-B-648 odmítl podle § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť nebylo přípustné. K tomu uvedl, že proti rozhodnutím vydaným v rámci dohlédací činnosti, kterým insolvenční soud ukládá povinnosti týkající se činnosti jednotlivých subjektů, není odvolání přípustné, nestanoví-li zákon jinak. Rozhodnutím krajského soudu byly stěžovateli uloženy povinnosti, které se týkají jeho činnosti při výkonu funkce, nikoliv jeho osobního nároku.

4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.

5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

6. Z ústavní stížnosti se v prvé řadě podává, že stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu žalobu pro zmatečnost, o níž dosud nebylo rozhodnuto (z databáze ministerstva spravedlnosti dostupné na https://infosoud.justice.cz vyplývá, že řízení o žalobě pro zmatečnost bylo přerušeno). V této souvislosti je přitom nutné připomenout, že žaloba pro zmatečnost patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839)]. Pokud tedy stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné tuto podanou žalobu pro zmatečnost považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost bude možné podat, až bude rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.

7. Co se týče napadeného rozhodnutí vrchního soudu, podle § 229 odst. 4 o. s. ř. platí, že účastník řízení může žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo mj. odmítnuto odvolání. Stěžovatel ústavní stížností brojí právě proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho odvolání, proti němuž je však s ohledem na § 229 odst. 4 o. s. ř. [v intencích § 96 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů] přípustná žaloba pro zmatečnost. V tomto případě je tedy naopak povinností stěžovatele s ohledem na výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu tento mimořádný opravný prostředek využít.

8. S ohledem na výše uvedené je podání ústavní stížnosti namístě až tehdy, pokud všechny ostatní dostupné právní prostředky k ochraně základního práva či svobody stěžovatele selžou. Na jedné straně je nevhodné souběžné podávání ústavní stížnosti a mimořádných opravných prostředků (v dané věci tedy žaloby pro zmatečnost), kteréžto řešení ani nevyhovuje požadavku právní jistoty [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či usnesení ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], na straně druhé je povinností stěžovatele mimořádný opravný prostředek využít, nabízejí-li tuto možnost procesní předpisy. Zásah Ústavního soudu by byl v tuto chvíli v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím o mimořádném opravném prostředku, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí o nich, zbytečně by prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny). Podání ústavní stížnosti je proto předčasné.

9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené považuje ústavní stížnost stěžovatele za nepřípustnou a jako takovou ji musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 10. prosince 2019 Jiří Zemánek v. r. soudce zpravodaj