III.ÚS 391/01
V PLATNOSTI- KS Plzeň 13 Co 235/2001
- ÚS III.ÚS 391/01
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel podal stížnost proti rozhodnutí, které nebylo posledním prostředkem k ochraně práva. Soud se opřel o § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, podle něhož není ústavní stížnost přípustná proti rozhodnutí o posledním prostředku. Dovolání k Nejvyššímu soudu bylo posledním prostředkem, jehož rozhodnutí nemůže být předmětem ústavní stížnosti. Soud tedy závěr založil na nesprávném pochopení právního řádu, který neumožňuje přezkum rozhodnutí Nejvyššího soudu prostřednictvím ústavní stížnosti.
Rubrum
III. ÚS 391/01 Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele J. K., zastoupeného JUDr. B. G., CSc., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001, sp. zn. 13 Co 235/2001, a Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. února 2001, č. j. 71 E 2143/98-39, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Navrhovatel, který se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí, uvedl mj., že proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2001, podal dovolání. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. K ústavní stížnosti musí být přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu usnesení č. j. 20 Cdo 1624/2001-58 bylo zjištěno, že dne 23. ledna 2002 Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele zamítl, když po přezkoumání uplatněných dovolacích důvodů dospěl k přesvědčení, že se správnost napadeného rozhodnutí dovolateli zpochybnit nepodařilo. Pro výše uvedené byl návrh stěžovatele, směřující proti označeným usnesením, která nejsou rozhodnutími o posledním prostředku, jež zákon k ochraně práva poskytuje, odmítnut, když takovým prostředkem bylo dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, proti jehož rozhodnutí však ústavní stížnost nesměřuje [§ 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. března 2002
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.