III.ÚS 3918/11
V PLATNOSTI- KS Praha 29 Co 386/2011-172
- ÚS III.ÚS 3918/11
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět nebyl zjevně neopodstatněný. Soud se zaměřil na to, že stěžovatel se nezabýval porušením ústavně zaručených práv, ale pouze nesouhlasil s výkladem soudů prvního stupně. Rozhodnutí soudů bylo považováno za předvídatelné a racionální, bez znaků interpretační svévole. Ústavní soud proto nepřezkoumal věcnou správnost rozhodnutí, protože to není jeho pravomoc.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti JUDr. D. M., zastoupeného Mgr. Klárou Hrbkovou, advokátkou se sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2011, č. j. 29 Co 386/2011-172, a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 5. 2011, č. j. 8 C 314/2009-139, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu") - zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v řízení, v němž byl (jakožto advokát) ustanoven zástupcem jeho účastníka (žalovaného F. N.). Okresní soud Praha-východ ústavní stížností napadeným usnesením přiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 27 400 Kč s odůvodněním, že při jejím stanovení aplikoval ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 9 odst. 4, § 7, § 13 odst. 3 a § 14 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátního tarifu"). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze též ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně (zčásti) změnil tak, že stěžovatelova odměna a náhrada hotových výdajů činí 27 200 Kč. K námitkám, že soud prvního stupně "opomenul ostatní předměty řízení", a proto odměna stanovená za jeden úkon právní služby částkou 3 100 Kč je nesprávně nízká, odvolací soud uvedl, že "v souzené věci šlo ... zcela evidentně o věc ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, a to bez ohledu na to, z jakých nároků se sestával žalobní petit", a tudíž je třeba za tarifní hodnotu považovat částku 50 000 Kč ve smyslu § 9 odst. 4 advokátního tarifu. Dospěl přitom k závěru, že (na rozdíl od názoru soudu prvního stupně) náleží stěžovateli odměna a náhrada hotových výdajů toliko za osm úkonů právní služby (v odůvodnění podrobně specifikovaných), a podrobně vysvětlil důvody, pro které stěžovateli nebyla přiznána požadovaná odměna v rozsahu, požadovaném ve vyúčtování ze dne 11. 11. 2010. Připomněl též, že stěžovatel byl vyzván, aby soudu doložil, že byly učiněny (mimo s vyúčtováním doložené) i zbývající tvrzené úkony právní služby, na což však neodpověděl. V ústavní stížnosti stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů polemizuje a opětovně namítá, že ačkoliv v žalobě byly vzneseny čtyři zcela odlišné nároky, soudy nesprávně posoudily předmět sporu jako jediný, a nadto ten, "který ve věci vůbec nebyl vznesen" a jemuž věc nelze "žádným rozumným způsobem subsumovat". V důsledku tohoto postupu pak byla nejen stanovena výrazně nižší odměna za jeden úkon právní služby (podle stěžovatele se jednalo o záměr), ale též porušeno i jeho právo na přezkoumatelné odůvodnění. Stěžovatel dále namítá, že mu soudy nepřiznaly odměnu za dalších devět úkonů právní služby (ve stížnosti specifikovaných), ačkoliv je "uskutečnil, vyúčtoval a opakovaně oběma soudům doložil nebo tomuto musely být známy", a v očekávání, že za ně odměnu obdrží, i soudem prvního stupně přiznaná odměna mu byla "z vlastní vůle" odvolacího soudu ponížena. Ku podpoře svého tvrzení o pochybení soudů při stanovení náhrad hotových výdajů za úkony výslovně neuvedené v § 11 advokátním tarifu pak stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 15/99. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod. To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatelem dovolávaný čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu může být - je-li napadeno soudní rozhodnutí - porušen v rovině právního posouzení (o něž zde jde zásadně) jen na základě zjištění deficitu tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, pak se ústavněprávní posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad (a aplikace) rozhodných právních norem je předvídatelný a racionální, resp. není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, vycházející z relevantních právních předpisů (ustanovení). Odtud vyplývající podmínky pro zásah Ústavního soudu posuzované ústavní stížnosti nesvědčí. Její podstatou je totiž toliko námitka, že obecné soudy při rozhodování o stěžovatelově odměně a náhradách ve smyslu § 140 odst. 2 o. s. ř. "nesprávně" aplikovaly advokátní tarif, čímž však není ničím jiným, než otevřením polemiky se závěry obecných soudů, a stěžovatel - zcela nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě - a toliko spolu s tvrzením o porušení jeho legitimního očekávání nabytí majetku - Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (instančnímu) přezkumu; jak bylo však výše řečeno, "věcná správnost" kritériem ústavněprávního přezkumu sama o sobě není. Není přitom žádného spolehlivého důvodu pro úsudek, že obecné soudy předmět řízení (věc) pro účely určení tarifní hodnoty úkonu právní služby podřadily pod zákonnou definici § 9 odst. 4 advokátního tarifu (srov. též i § 9 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu, § 118b odst. 1 o. s. ř.) svévolně; i když není zcela zjevný důvod kvalifikace předmětu řízení, k němuž se uchýlily, šlo-li o právo na ochranu dobré pověsti žalobce coby právnické osoby (§ 19b odst. 3 obč. zák.) "s návrhem na náhradu nemajetkové újmy", bylo uplatnění § 9 odst. 4 advokátního tarifu (tak jako tak) namístě. Ústavnímu soudu se proto přísluší omezit na zjištění, že odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je podrobné, srozumitelné a znaky libovůle nevykazuje. I kdyby mohly být námitky stěžovatele hodnoceny jako relevantní (resp. jím předestřený výklad "správnější" než výklad zvolený obecnými soudy), spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a ústavněprávní reflex zjevně postrádají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06). Ku stěžovatelovu odkazu na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 15/99 se pak připomíná, že v projednávané věci soudy vycházely z toho, že mimo úkony jimi uznané existenci dalších stěžovatel nedoložil (a to ani k zvláštní výzvě), což se pak nutně musí promítnout i do reálného uplatnění tam vyjádřeného názoru o vazbě k hotovým výdajům; důvod k úsudku, že by tomu mohlo být i jinak, se nepodává ani z ústavní stížnosti (ke kterým neuznaným "ne-úkonům" by měla být jmenovitě náhrada výdajů vztažena). Shora předznačený úsudek, že stěžovatelova ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, je tak odůvodněn. Jako takovou ji Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. února 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu