III.ÚS 392/2000
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uvedl, že nemá pravomoc přezkoumat zákonnost rozhodnutí obecného soudu ani správnost právního posouzení. Odůvodnění rozhodnutí obecného soudu bylo považováno za vyčerpávající a založené na platném právu. Porušení základních práv podle článku 36 Listiny nebylo prokázáno.
Rubrum
III. ÚS 392/2000 Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. K., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. května 2000, sp. zn. 10 Ca 52/2000, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 1999, sp. zn. 4385/110/1999, a rozhodnutí Finančního úřadu v Třeboni ze dne 6. listopadu 1998, sp. zn. 28658/98/088970/1490, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. května 2000 (10 Ca 52/2000-71), kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, týkající se jeho rozhodnutí ze dne 3. prosince 1999 (4385/110/1999), jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Třeboni ze dne 6. listopadu 1998 (28658/98/088970/1490), jímž byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za rok 1995 ve výši 2,824.521,- Kč, a tvrdí, že "vydáním pravomocného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a správním řízením v předcházejícím řízení byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem" dle čl. 4, čl. 90 věty 1. Ústavy ČR, "když jeho právu nebyla poskytnuta soudem ochrana". Dále pak stěžovatel v postupu obecného soudu spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti soudů obecných, popřípadě jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení před těmito soudy a kdy shledává svoji pravomoc k hodnocení dokazování těmito soudy, a to i ve vztahu k řízení, ve kterém obecné soudy přezkoumávají rozhodnutí správních orgánů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 10, Praha 1995). Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nepřísluší přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů a správnost právního posouzení věci (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a to ani tam, kde stěžovatelem tvrzená "nesprávnost" má spočívat v tom, že obecný soud jako orgán přezkoumávající rozhodnutí vydaná ve správním řízení "neprovedl" přezkoumání správního rozhodnutí, ale "zaštítil flagrantní znásilnění základních ústavních práv navrhovatele hledající u soudu ochranu před nezákonným a dokonce protiústavním procesním postupem správního daňového orgánu". Pokud totiž obecný soud aplikoval ustanovení platného zákona a své rozhodnutí řádným a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, nepřísluší Ústavnímu soudu přezkoumávat hodnocení provedená obecným soudem v rámci jeho rozhodnutí a nelze než konstatovat, že nejde o porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod (čl. 36) tam, kde obecný soud své rozhodnutí zakládá na příslušném ustanovení zákona a z aplikace tohoto zákona vychází. Ústavní soud se rovněž neztotožnil s argumenty stěžovatele, spočívajícími v tom, že obecný soud se náležitým způsobem nevypořádal se všemi skutečnostmi uváděnými v žalobě stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu. Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud naopak zjistil, že obecný soud zcela vyčerpávajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) své rozhodnutí odůvodnil a vypořádal se v něm se všemi námitkami, na něž stěžovatel v žalobním návrhu poukázal. V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Obecný soud o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu řádně rozhodl po řádně provedeném řízení a své rozhodnutí zcela vyčerpávajícím způsobem odůvodnil. Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti plyne jak z povahy samotných důvodů uplatněných stěžovatelem, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 2. listopadu 2000
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.