III.ÚS 395/99

Plný text

2/1993 Sb.: čl.36 182/1993 Sb.: §75 odst.1 99/1963 Sb.: §239 odst.2 USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu III. ÚS 395/99 > Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak i návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o. s. ř. Tuto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti nutno požadovat i v případě, kdy návrh na připuštění dovolání byl podán v téže věci, avšak pro jinou otázku po právní stránce zásadního významu, než byla předmětem kasačního rozhodnutí o dovolání, jež uplatnění daného návrhu předcházelo. Podání dovolání i v tomto případě totiž sleduje zrušení soudního rozhodnutí, jehož protiústavnost je v ústavní stížnosti namítána. sp. zn. III. ÚS 224/98, a jednak na nutnost podání dovolání dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jako podmínku uplatnění námitky dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny. Odkazuje na hlediska obsažená v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/96, konstatuje nenaplnění podmínek pro přijetí ústavní stížnosti dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K vyjádření vedlejšího účastníka Ústavní soud obdržel dne 18. ledna 2000 repliku stěžovatele, v níž se zejména uvádí, že přípustnost přeměny investičního fondu před novelou zákona o investičních fondech a investičních společnostech č. 151/1996 Sb. lze dovodit i ze skutečnosti, že pokud by tato byla v uvedené době nepřípustná, pak by uvedená novela neměla rozumný smysl (když výslovným umožněním přeměny za stanovených podmínek by tato novela postavení akcionářů oslabila). Stěžovatel dále upozorňuje na termín výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu po přijetí novely zákona investičních fondech a investičních společnostech č. 124/1998 Sb., která přeměnu investičního fondu výslovně zakázala, přičemž zákaz přeměny, který zákon č. 248/1992 Sb. v předmětné době výslovně neobsahoval, obecné soudy, dle jeho přesvědčení, dovodily pod vlivem novely č. 124/1998 Sb. a pod intenzivním tlakem společenské poptávky na ochranu akcionářů. V takovém postupu soudů stěžovatel spatřuje porušení principu dělby moci, nepřípustný zásah do moci zákonodárné, ohrožení a dotčení základních principů právního státu, a tím zejména porušení čl. 1 Ústavy. K námitce vedlejšího účastníka, týkající se nepřípustnosti ústavní stížnosti, stěžovatel v ústním jednání poukázal na rozdíl v obsahu právní otázky zásadního významu, pro kterou bylo připuštěno dovolání rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 1997, č. j. 7 Cmo 387/97-74, a následně pak rozhodováno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. července 1998, č. j. 32 Cdo 587/98-97, a v návrhu stěžovatele na připuštění dovolání, jenž byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č. j. 7 Cmo 158/99-174, zamítnut. II. Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Dle právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 224/98, za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový procesní postup vedoucí k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak i návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o. s. ř. Tuto podmínku přípustnosti ústavní stížnosti nutno požadovat i v případě, kdy návrh na připuštění dovolání byl podán v téže věci, avšak pro jinou otázku po právní stránce zásadního významu, než byla předmětem kasačního rozhodnutí o dovolání, jež uplatnění daného návrhu předcházelo. Podání dovolání i v uvedeném případě totiž sleduje zrušení soudního rozhodnutí, jehož protiústavnost je v ústavní stížnosti namítána. V předmětné věci stěžovatel v odvolacím řízení uplatnil návrh na připuštění dovolání dle § 239 odst. 2 o. s. ř., jenž byl ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, č. j. 7 Cmo 158/99-174, zamítnut. Jelikož za této situace ústavní stěžovatel v předmětné věci nepodal dle § 239 odst. 2 o. s. ř. dovolání, a protože Ústavní soud nenalezl důvody postupu dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (a to s ohledem na hlediska, jež pro takovýto postup Ústavní soud zformuloval v rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 15/96) nezbylo, než návrh z důvodu nepřípustnosti dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. ledna 2000