III.ÚS 3974/12
V PLATNOSTI- KS Ostrava 51 Co 480/2009-199
- NS 32 Cdo 415/2011
- ÚS III.ÚS 3974/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyl zjištěn zásah do základních práv. Soud se nezabýval hodnocením důkazů nebo interpretací obchodního zákoníku, protože to spadá do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud nemá pravomoc přezkumovat závěry soudů v případě, že nejsou zjevně chybné nebo protiústavní. Rozhodnutí bylo vydáno jako zjevně neopodstatněné bez ústního jednání.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky POMOS CZ, s. r. o., se sídlem Bohumín, Štefánikova 329, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem Ostrava, Škroupova 1114/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2012 č. j. 32 Cdo 415/2011-229 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2010 č. j. 51 Co 480/2009-199 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu stěžovatelka uvedla, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání, když dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. Podle názoru stěžovatelky dále obecné soudy všech stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, výsledky dokazování posoudily "formalisticky" a nepřihlédly ke všem skutečnostem a nesprávně interpretovaly ustanovení § 15 a 16 obchodního zákoníku. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem; senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, doplnil dokazování a s poukazem na provedené důkazy a na znění § 15 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku jeho rozhodnutí ve věci samé potvrdil (pouze upravil výši náhrady nákladů řízení). Neztotožnil se sice se závěrem soudu prvního stupně o neurčitosti uznání předmětného závazku žalovanou (NH - TRANS, SE) podle uznávacího prohlášení ze dne 30. 8. 2002, dospěl však k závěru o důvodnosti námitky promlčení žalobou uplatněné pohledávky. Konstatoval přitom, že smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 1998, uzavřená mezi postupitelem Ing. Petrem Černínem a žalovanou jako postupníkem, která založila nárok postupitele na zaplacení úplaty za postoupení ve výši 8 627 621 Kč, jež byla předmětem žalobního nároku, je smlouvou občanskoprávní, a proto se promlčení nároků z této smlouvy řídí úpravou obsaženou v ustanovení § 101 a násl. občanského zákoníku. Dále pak uvedl, že hlavní ekonomka Ing. Lenka Jaskulová, dříve Kotulová, která za žalovanou uznání podepsala, nebyla jejím statutárním orgánem, a nebyla ani k jeho podpisu zvlášť zmocněna, v důsledku čehož došlo na její straně k překročení zákonného zmocnění podle § 15 odst. 1 obchodního zákoníku, přičemž nebyly splněny ani podmínky ve smyslu § 15 odst. 2 obchodního zákoníku pro to, aby byla žalovaná daným úkonem vázána. Vzhledem k absenci zákonem požadované písemné formy podle § 40 odst. 1 občanského zákoníku jde o absolutně neplatný právní úkon. Pokud se žalovaná dovolala promlčení žalobního nároku, učinila tak oprávněně, a stěžovatelce nelze toto promlčené právo podle § 100 odst. 1 věty třetí občanského zákoníku přiznat. Podstata ústavní stížnosti tkví ve vyjádření nesouhlasu se závěrem krajského soudu, že nedošlo k platnému uznání předmětného závazku, neboť Ing. L. Jaskulová, která za žalovanou v tomto ohledu jednala, k tomu nebyla oprávněna a stěžovatelka o tom věděla, resp. mohla vědět (§ 15 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku). V této souvislosti tvrdí, že jmenovaná v řadě transakcí za žalovanou jednala a žalovaná toto její jednání akceptovala. Danou otázkou se však krajský soud - jak patrno z odůvodnění jeho rozsudku - podrobně zabýval a na základě provedených důkazů dospěl k závěru jinému. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a nemůže proto také na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud při ní postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 81, 83 a 90 Ústavy České republiky). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 občanského soudního řádu, a proto jestliže obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95 a násl., všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). O zásahu Ústavního soudu do tohoto procesu lze uvažovat za situace, kdy by příslušný skutkový (a potažmo právní) závěr obecného soudu bylo možné považovat za "extrémní", ovšem žádná konkrétní vada v úvahách krajského soudu, jež bývá zpravidla způsobena zjevným faktickým omylem nebo evidentní logickou chybou, Ústavním soudem zjištěna nebyla, a ostatně nebyla stěžovatelkou ani namítána. Brojí-li stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu, v jeho odůvodnění tento soud srozumitelně objasnil, z jakých důvodů nelze otázky předestřené stěžovatelkou v jejím dovolání považovat za zásadně právně významné, a tedy jejich prostřednictvím založit přípustnost dovolání. V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje jen tím, že zásadní právní význam rozsudku krajského soudu lze spatřovat v otázce "kumulace splnění podmínek podle ust. § 15 odst. 1 a současně § 16 obchodního zákoníku". K otázce aplikace posledně uvedeného ustanovení se však Nejvyšší soud rovněž vyjádřil, přičemž z ústavní stížnosti nikterak neplyne, v čemž by nesprávnost, natož pak protiústavnost jeho právního názoru měla spočívat. Pro výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2013 Michaela Židlická v. r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.