III.ÚS 3999/12
V PLATNOSTI- OS Semily 4 T 231/2008
- NS 6 Tdo 1064/2011
- ÚS III.ÚS 3999/12
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože její podnět nebyl přípustný, neboť se týkal rozhodnutí, která nejsou konečná. Soud se nezabýval skutečnými závěry nižších soudů, protože nezjistil porušení ústavních práv. Stěžovatelka se v návrhu opakovala v námitkách proti skutkovým a právním závěrům, což neodpovídá kritériím ústavní stížnosti. Ústavní soud zdůraznil, že není instancí pro přezkum správnosti rozhodnutí obecných soudů, ale jen ochranou ústavního pořádku.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., zastoupené JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 9. března 2009 sp. zn. 4 T 231/2008, rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 14. července 2010 č. j. 4 T 231/2008-713, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. září 2009 č. j. 11 To 182/2009-550 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012 č. j. 6 Tdo 1064/2011-104 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavních práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 3. 2009 sp. zn. 4 T 231/2008 byla stěžovatelka uznána vinnou, že spáchala trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona částečně ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona [pod body I, II/1 g) výroku] a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona částečně ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona [pod body II/1 a) - f), 2, 3]. Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu 30 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. K odvolání stěžovatelky (i další obžalované) proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 9. 2009 č. j. 11 To 182/2009-550 tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celé odsuzující části a věc vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu. Okresní soud v Semilech znovu rozhodl rozsudkem ze dne 14. 7. 2010 č. j. 4 T 231/2008-713 tak, že stěžovatelku uznal vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 trestního zákona částečně ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona (pod bodem I výroku) a trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona částečně ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona (pod bodem II výroku). Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2010 č. j. 11 To 422/2010-743. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, to však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 č. j. 6 Tdo 1064/2011-104 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. Jak výše uvedeno, napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2009 č. j. 11 To 182/2009-550 byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 3. 2009 sp. zn. 4 T 231/2008 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejedná se tedy o konečná rozhodnutí ve věci, což činí ústavní stížnost nepřípustnou v té části, kterou je navrhováno zrušení těchto rozhodnutí, což je důvodem k jejímu odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s prováděním a hodnocením důkazů a polemizuje jak se skutkovými, tak i právními závěry obecných soudů. Prosazuje své vlastní právní názory a na základě toho pak konstruuje porušení svých základních práv, jak shora uvedeno. Ústavní soud dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených obecnými soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou je jen opakovaná polemika stěžovatelky s rozhodnutími obecných soudů. Ústavní soud nezjistil v rozhodnutí obecných soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatelky. Tvrzení stěžovatelky o tom, že skutkové a právní závěry soudu obecných soudů jsou v extrémním rozporu s principy právní logiky a důkazní situací, není ničím podloženo. Soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem své závěry o vině a trestu stěžovatelky odůvodnil a Nejvyšší soud pak srozumitelně a řádně odůvodnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatelky. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatelky nemá význam. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl napadená rozhodnutí zrušit, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2013 Michaela Židlická v. r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.