III.ÚS 401/99
V PLATNOSTI- VS Praha 7 Cmo 546/98-81
- NS 32 Cdo 97/2000
- NS 32 Cdo 97/2000
- ÚS II.ÚS 519/2000
- ÚS III.ÚS 401/99
Citované zákony (2)
Rubrum
III. ÚS 401/99 Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupené JUDr. PhDr. S., B., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č. j. 7 Cmo 546/98-81, a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. března 1998, sp. zn. 25 Cm 698/95, t a k t o :
Výrok
Návrh se o d m í t á .
Odůvodnění
Navrhovatelka, která se domáhala zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č. j. 7 Cmo 546/98-81, a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. března 1998, sp. zn. 25 Cm 698/95, odůvodňovala ústavní stížnost tím, že podle jejího přesvědčení obecné soudy svým postupem porušily ustanovení čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv. Uvedla, že se odvolací soud nezabýval pochybeními soudu I. stupně, který vynesl rozsudek, jenž označila za nepřezkoumatelný a neúplný, neprovedl důkazy, které v odvolání navrhla, jednal bez účastnice M. R. a jejího stanoviska, konečně pak nepřipustil dovolání, kterého se domáhala. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu spisu Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 25 Cm 698/95, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 1999, č. j. 7 Cmo 546/98-81, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. června 2000, č. j. 32 Cdo 97/2000.123, a Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2000, sp. zn. II. ÚS 519/2000, bylo zjištěno, že k zásahu do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, rozsudkem soudu I. a II. stupně nedošlo. Krajský obchodní soud v Praze provedl dokazování, jehož rozsah a hodnocení nebylo v rozporu s § 120 odst. 1 a s § 132 občanského soudního řádu, Vrchní soud v Praze se v rozhodnutí a jeho odůvodnění vypořádal se všemi námitkami, vznesenými stěžovatelkou v odvolání, s jejími návrhy na doplnění dokazování i s návrhem na připuštění dovolání. Jestliže neshledal důvody pro připuštění dovolání proti rozsudku soudu II. stupně, pak lze odkázat na obsah usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 32 Cdo 97/2000-123, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 519/2000, kterým jmenovaný soud dne 13. listopadu 2000 ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ČR jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Lze dodat, že citovaným rozhodnutím Ústavního soudu byl odmítnut i návrh, napadající také rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2000 a Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. března 1998, proti nimž směřuje i tato stížnost, nutno však uvést, že důvody, pro které se tak stalo, vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poněvadž nebylo zjištěno, že by se obecné soudy v řízení a v napadených rozhodnutích dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu a nebyl shledán zásah do práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo § [43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. března 2001
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.