III.ÚS 4054/18

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele E. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Kuřim, zastoupeného JUDr. Viktorem Štěpánem, advokátem, sídlem Lidická 1023/63c, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2018 sp. zn. 7 Tdo 1109/2018, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2018 sp. zn. 3 To 10/2018 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2017 sp. zn. 1 T 4/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel s ústavní stížností spojil žádost o přednostní projednání věci z důvodu naléhavosti rozhodnutí (§ 39 zákona o Ústavním soudu).

2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným v bodě 1) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle § 198 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O náhradě škody rozhodl podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád").

3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") z podnětu odvolání stěžovatele nadepsaným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu částečně zrušil, a to v bodě 1) výroku o vině, ve výrocích o trestu a náhradě škody, a nově stěžovatele ve zrušeném bodě uznal vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c) a d) tr. zákoníku, zločinem (správně přečinem) omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil ho za tyto trestné činy a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek v bodě 2) nezměněn, podle § 198 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O náhradě škody rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. řádu.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že při čtení protokolu o výpovědi dříve utajené svědkyně M. M. došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a to v důsledku procesních pochybení soudů, přičemž nebyly dány ani podmínky pro utajení její totožnosti dle § 55 odst. 2 tr. řádu. Podle stěžovatele u této svědkyně nedošlo ani ke splnění podmínek pro čtení její výpovědi podle § 211 odst. 3 tr. řádu. Bod 1) výroku o vině byl přitom založen právě na této výpovědi. Podle stěžovatele tato svědkyně byla v rozhodném období zaměstnána u jiného zaměstnavatele a nemohla docházet uklízet do jeho penzionu. Jiní svědci obsah výpovědi svědkyně M. M. nepotvrzovali, naopak uváděli, že stěžovatel se o údajně týraného syna řádně staral a upřednostňoval ho před svou dcerou. Podle stěžovatele bylo nezákonně provedeno ohledání místa činu, což vrchní soud uznal, přesto tyto údaje o teplotě a vlhkosti na místě činu ponechal ve skutkové větě a nepřistoupil ani v souvislosti s tímto zjištěným pochybením k uložení nižšího trestu odnětí svobody.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; ústavněprávní relevance se nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.

12. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatel výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

13. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].

14. Stěžovatel namítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal tím, že předseda senátu krajského soudu dřívější výpověď svědkyně M. M. z přípravného řízení přečetl podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu, ačkoliv nebyl splněn jeden ze zákonných předpokladů pro čtení dřívější výpovědi této svědkyně, když její výslech nebyl proveden způsobem, odpovídajícím úpravě obsažené v § 55 odst. 2 tr. řádu.

15. Není důvod oponovat, natožpak z ústavněprávních pozic, argumentaci vrchního soudu, že předseda senátu krajského soudu, aniž by postupoval striktně podle § 55 odst. 2 věty páté tr. řádu, přesto odtajnil totožnost svědkyně M. M. již na počátku jejího výslechu, přičemž poté, co bez oprávnění odepřela vypovídat, přečetl její výpověď z přípravného řízení podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. řádu. Vrchní soud přesvědčivě konstatoval, že obhájce stěžovatele měl možnost se dřívějšího výslechu svědkyně zúčastnit a klást vyslýchané otázky, což také učinil (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 5. 2016 ve věci Poletan a Azirovik v. Bývalá jugoslávská republika Makedonie, stížnosti č. 26711/07, 32786/10 a 34278/10, § 81). Po zveřejnění pravých údajů svědkyně u hlavního líčení dne 29. 8. 2017 krajský soud stěžovateli umožnil prověřit věrohodnost svědka a ten se sám i prostřednictvím svého obhájce k této otázce opakovaně vyjadřoval. Není tudíž zřejmé, v jakém směru mělo stěžovatelem tvrzené nedodržení podmínek postupu podle § 55 odst. 2 tr. řádu a následné přečtení výpovědi svědkyně z pohledu materiální stránky negativní dopad na výkon obhajoby a na spravedlivý proces jako takový. Stěžovatel navíc přeceňuje význam výpovědi jmenované svědkyně pro výsledek řízení, neboť nešlo o jediný a izolovaný usvědčující důkaz, nýbrž o součást celého řetězce přímých i nepřímých důkazů, které ve svém souhrnu vyvracejí obhajobu a ze kterých je podle závěrů soudů možné bez sebemenších pochybností dovodit vinu stěžovatele (srov. níže).

16. Dále stěžovatel namítá, že vrchní soud sice uznal, že ohledání místa činu bylo provedeno v rozporu s úpravou obsaženou v trestním řádu, avšak nevyvodil odtud jemu příznivé důsledky. Vrchní soud konstatoval, že ohledáním místa činu nelze nahradit domovní prohlídku, avšak tímto úkonem ze dne 26. 5. 2016, u něhož byl přítomen obhájce stěžovatele a oponenturu neuplatnil, byly potvrzeny skutečnosti zjištěné již při procesně regulérní domovní prohlídce ze dne 13. 5. 2016. V souvislosti s předmětnou domovní prohlídkou byl sepsán protokol a došlo k vyhotovení fotodokumentace i náčrtů, přičemž na výsledky domovní prohlídky podle závěrů soudů navazují též zjištění učiněná z dalších dostupných důkazních prostředků. Soudy zachovaly rozumný a ústavněprávně udržitelný pohled na respektování trestním řádem konkretizovaných pravidel spravedlivého procesu, který je třeba upřednostnit před ryze formálním pohledem na tato pravidla bez přihlédnutí k dané věci a jejímu celkovému průběhu.

17. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)].

18. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z § 2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.

19. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

20. Těmto dvěma kategoriím vad důkazního řízení se stěžovatel míní přiblížit výtkami, že soudy opomenuly či nedocenily výpovědi svědčící v jeho prospěch. Krajský soud nicméně předestřel podrobnou skutkovou argumentaci zejména na str. 16 až 25 svého rozsudku a vrchní soud ji dále rozšířil; soudy nepřehlédly ani to, že inkriminovaná jednání stěžovatele dosahovala rozdílné intenzity (srov. bod 42. rozsudku vrchního soudu), avšak dovodily, že znaky trestných činů uvedených pod bodem 1) výroku o vině rozsudku krajského soudu byly naplněny ve vztahu k oběma poškozeným. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech z ústavněprávních hledisek dostatečnou obsahovou oporu.

21. Vrchní soud se nezpronevěřil ústavněprávním požadavkům na řádný postup řízení, přičemž na základě výsledků dokazování, které v akceptovatelném rozsahu doplnil, a jejich pečlivého zvážení dospěl k věcně udržitelným závěrům; Ústavní soud nemá možnost do tohoto postupu jakkoliv zasahovat či dokonce přehodnocovat jeho výsledky [k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 (N 116/73 SbNU 801), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 (N 141/70 SbNU 323), ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 (N 116/61 SbNU 695), ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11), ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125) a další].

22. V posuzované věci Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení, pro která by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu. Naopak, napadená rozhodnutí jsou dostatečně pečlivě a logicky odůvodněna a námitky, které vůči procesu dokazování stěžovatel vznáší, již byly v trestním řízení náležitě vypořádány.

23. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje zejména na argumentaci obsaženou v rozhodnutích obecných soudů. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků ústavněprávně přijatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.

24. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V posuzovaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal natolik závažná pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Důkazy, na jejichž základě soudy konstatovaly vinu stěžovatele, byly dostatečně podrobně popsány a zhodnoceny. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.

25. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály principům presumpce neviny a in dubio pro reo či nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

26. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Ústavní soud výše dovodil, že skutková zjištění obecných soudů jsou z ústavněprávních hledisek udržitelná, proto není jakéhokoli podkladu pro kritiku usnesení Nejvyššího soudu, který dospěl k závěrům obdobným. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.

27. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že shora předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

28. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na přednostní projednání věci sdílí osud ústavní stížnosti a zvláštního výroku není třeba.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2019 Josef Fiala v. r. předseda senátu