III.ÚS 412/14
V PLATNOSTI- MS Praha 3 Af 14/2010-45
- NSS 7 Afs 98/2013-22
- ÚS III.ÚS 412/14
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, která se týkala výkladu ustanovení § 170 správního řádu o možnosti odstoupení od veřejnoprávní smlouvy. Soud se nezabýval výkladem zákona, protože správní soudy použily právní úvahu, která nebyla svévolná. Ústavní soud zdůraznil, že výklad zákona přísluší obecným soudům, nikoli mu. Rozhodnutí bylo založeno na zásadě nezákonného zásahu do soudního řízení, které není předmětem ústavní ochrany.
Rubrum
Ústavní soud ČR rozhodl dne 24. července 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, AK se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. 7 Afs 98/2013-22 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013 č. j. 3 Af 14/2010-94, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností doručenou dne 3. 2. 2014 se Olomoucký kraj (dále též jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci rozhodnutí o odvodu peněžních prostředků a předpisu penále. II. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Dne 27. 11. 2008 rozhodnutími č. j. KUOK 111484/2008 a č. j. KUOK 111492/2008 Olomoucký kraj uložil Společenství Romů na Moravě, o. p. s., odvod peněžitých prostředků ve výši 2 029 233,75 Kč, resp. penále ve výši 170 455,63 Kč, za porušení rozpočtové kázně v období 5. 9. až 27. 11. 2008. Dne 27. 1. 2010 rozhodnutím č. j. MV-8891-12/ODK-2009 Ministerstvo vnitra rozhodnutí Olomouckého kraje ze dne 27. 11. 2008 č. j. KUOK 111484/2008 resp. č. j. KUOK 111492/2008 zrušilo. Dne 27. 6. 2013 rozsudkem č. j. 3 Af 14/2010-94 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen "žalovaný") ze dne 27. 1. 2010 č. j. MV-8891-12/ODK-2009 zamítl. Dne 28. 11. 2013 rozsudkem č. j. 7 Afs 98/2013-22 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 27. 6. 2013 č. j. 3 Af 14/2010-94 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). III. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že nesprávnost resp. ústavní nesouladnost napadených rozsudků spatřuje v právním názoru správních soudů, podle nichž ustanovení § 170 spr. řádu - zejména výjimka upravující nemožnost odstoupení od veřejnoprávní smlouvy - je "bezbřeze" aplikovatelná i na jiné veřejnoprávní smlouvy, než výslovně upravené v části páté správního řádu, což vede k omezení smluvní svobody v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a představuje zneužití omezení k jinému účelu ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. S právním názorem správního soudu i kasačního soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť má zato, že by se uvedená výjimka měla vztahovat toliko a jen na ty veřejnoprávní smlouvy, které jsou výslovně upraveny v části páté spr. řádu. Způsob aplikace ustanovení § 170 spr. řádu správními soudy stěžovatel považuje za neústavní, neboť se nabízel jiný jeho výklad, méně omezující smluvní volnost a tudíž ústavně konformní, který by měl mít přednost. IV. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení o porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny nesprávnou aplikací ustanovení § 170 spr. řádu, zejména té jeho části, jež upravuje výjimky z možnosti přiměřeně aplikovat ustanovení občanského zákoníku při postupu podle části páté správního řádu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat." K tvrzení stěžovatele o porušení článku 2 odst. 3 Listiny, jemuž obsahově odpovídá článek 2 odst. 4 Ústavy, Ústavní soud připomíná, že citované články, zakotvující princip omezení státní moci zákonem, subjektivní samostatné veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládají a nelze se jich dovolávat samostatně [srov. např. nálezy ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. IV. ÚS 690/01 (N 45/29 SbNU 417) a ze dne 9. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 223/04 (N 27/36 SbNU 319)]. Ústavní soud ze shromážděných podkladů nezjistil jakýkoliv náznak porušení uvedeného principu. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele o neústavní aplikaci ustanovení § 170 spr. řádu ve vztahu k výjimkám v něm formulovaným, což mělo vést k porušení článku 4 odst. 4 Listiny. Ústavní soud se nedomnívá, že citované ustanovení § 170 spr. řádu resp. jeho část přímo omezuje některé z hmotných či procesních základních práv či svobod, zejména s přihlédnutím ke specifické povaze veřejnoprávních smluv, u nichž je již z povahy věci smluvní volnost příjemce veřejných prostředků omezena. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2014 Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.